Předseda české vlády byl v Americe, přijal ho i ten největší Američan, podebatovali spolu o tom, jak svoje země učinit ještě většími. Na sociálních sítích to bylo důkladně zaznamenáno, přátelé „poloplných sklenic“ potěšeně konstatovali, že se Andrej Babiš během své návštěvy v Bílém domě nijak významně neztrapnil, dodržoval potřebnou štábní kulturu, sako měl zapnuté a na otázky odpovídal celými větami. Velký to den pro Českou republiku. Rejpalové s chutí postovali obrázky dárku, který premiér Donaldu Trumpovi předal. Zbrusu nové pistole zlatými českými ručičkami vyrobené, unikátního kousku s heslem Pravda vítězí, vyrytým do hlavně. Zvláštní prezent. Je trochu diskutabilní, zda právě pro Donalda Trumpa je vhodný dárek právě střelná zbraň. Na druhou stranu – ten člověk už stejně má u postele atomový kufřík, takže jedna bouchačka navíc situaci nijak výrazně nemění. Zbraň je to ale zajímavá a vypovídající. Je třeba možné, že pistole „pravdařka“ tím nápisem odkazuje k americké tradici pojmenovávání zbraní. Nejslavnějšímu koltu se říkalo Mírotvůrce. Slušný eufemismus, pokud tím tvůrce té přezdívky nemyslel schopnost zbraně dávat hříšným lidem šanci na setkání se Stvořitelem a smíření s ním. Babišovi se s pistolí pravdy tu míru pokrytectví podařilo dorovnat. Možná se výběrem dárku premiér také hlásí k odkazu Václava Havla a vůbec pravdoláskařství. Pistole pravdy bude střílet náboje lásky a zasahovat jimi lidská srdce. „Pravdu má jenom bouchačka.“ To už jsme věděli dávno. 

Jen co premiérovo letadlo opustilo český vzdušný prostor, začaly se tu dít věci. Policie navštívila místopředsedu ANO Jaroslava Faltýnka. Někdo taky vytáhl dva roky starou fotku předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka, jak ve společnosti poslance ANO Miroslava Janulíka stojí s kytarou na předsednickém stole a cosi zpívá. Odhaduju, že hlasitě. Nastalo pobouření. Opozice chtěla debatu o nepřístojném chování předsedy zařadit na program sněmovny. Přiznávám, že silnější citové reakce ve mně vyvolává skutečnost, že pan Vondráček za tím stolem sedává, než to, že na něm jednou postál. Předseda se nakonec za svoje chování tak trochu omluvil, vysvětloval je snahou „zlidštit prostor“. Tomu rozumím. Znám ty chvíle, kdy někdo nevyzván odkudsi vytáhne strunný nástroj, hrábne do něj a začne úporně zlidšťovat prostor a se zlověstnou dobromyslností nutit ostatní přítomné ke zpěvu. Jsem, myslím, člověk mírné povahy, ale v takových okamžicích se ve mně probouzí touha vraždit. No nic. Páně Vondráčkovo vystoupení bylo dokumentováno jen fotograficky, tudíž není známo, co v tom sále vlastně zpíval. Jako první možnost se samozřejmě naskýtá koncernová skupina Agrofertu Kryštof. Nějaké to „… tříííštííím se v půůůli...“ a podobně. Nejmenovanému uživateli z Ústí nad Labem ale snímek asocioval jinou písničku. Infantilní hospodský popěvek o choleře a metabolickém procesu, taky jsem ho kdysi znal, pak se mi ho podařilo zapomenout. Po přečtení statusu toho nejmenovaného pána z Ústí se mi ale v hlavě neúprosně rozehrál a vydrželo to celý den. Takže děkuju. Děkuju mockrát, fakt. Děkuju nastotisíckrát.  

Minulý pátek byl Mezinárodní den žen, taky se to na sociálních sítích projevilo. Ideologicky indiferentní muži postovali fotky krasavic, stoupenci akademické levice u příležitosti velkého svátku dávali dohromady série fotek šikézních bojovnic rozličných revolucí. Pamětníci vytahovali oficiální portréty Marie Kabrhelové. Jedna plus minus vrstevnice jako blahopřání postovala obal dávné desky K smrti vylekán od pražské kapely Ženy. Měl čtyři pánské členy, na titulním snímku jsou vyfoceni nazí, jenom, řekněme, základní atribut mužství mají schovaný mezi stehny. Byla to dobrá kapela. Jedna z jejích písní dokonce obsahuje verš, ze kterého by se jednou mohlo stát oficiální motto všech sociálních sítí virtuálního světa: „Zákaz přátelství je někdy víc než přátelství.“