Volební rok se pro Donalda Trumpa nevyvíjí dobře – mírně řečeno. Podle průzkumů veřejného mínění má na demokratického vyzývatele Josepha Bidena dvoucifernou ztrátu. Spokojenost se způsobem, jímž vykonává úřad, průběžně klesá.

Jistě se to dá přičíst zmatenému vůdcovství, jež projevil v době pandemie covid-19, záznamy různých prezidentových protichůdných prohlášení a sebevědomě pronášených prognóz a ledasčeho dalšího se přímo nabízejí pro využití v Bidenově kampani, která se té příležitosti také chopila. Prezidentovo vystupování v době masových protestů po zabití George Floyda Trumpovi taky nepřidalo.

Před Američany se převedl jako vůdce, který se projevuje především tweetováním ze skrytu, hrozí tím nejdrsnějším postupem proti protestujícím, popisuje armádu, jak „dominuje ulicím“, a i v tomhle ohledu nakonec zůstane jen u slov – mimo jiné kvůli postoji velení amerických ozbrojených sil. Vypadá jak rádoby autoritář, který se zmůže jenom na popletená slova. Leitmotivem jeho kampaně měla být ekonomika, pandemie ale přinesla hospodářskou krizi a velikou nezaměstnanost.

Do voleb zbývá necelý půlrok, stát se toho může hodně, stačí si vzpomenout na rok 2016. Největší a dost možná jedinou naději pro resuscitaci Trumpovy kampaně teď ale představují demokraté, především excesy jejich levicového křídla. Nezbývá mu než doufat v sebedestrukci soupeře, ta naděje ale nemusí být úplně iluzorní.

Momentálně je velký hit mezi levicovými aktivisty představa zrušení policie, respektive zastavení jejího financování. Demokraty ovládaná městská rada v Minneapolisu už v tomhle smyslu rozhodla, její předsedkyně Lisa Benderová se v rozhovoru pro CNN vyhýbala přímé odpovědi na otázku, jestli ten plán znamená faktické zrušení policie ve městě. A když byla dotázána, co by odpověděla lidem, kteří se teď bojí, že nebudou mít koho zavolat, až se jim někdo vloupá do domu, vysvětlila, že tenhle pohled na věc vychází z privilegií.

Zásadní omezení fondů pro policii má podle průzkumů podporu u šestnácti procent Američanů. Většina z nich přitom sympatizuje s motivací účastníků protestů, v pohledu na policejní akce proti nim je už ale společnost rozdělenější. Víc než polovina lidí schvalovala zásah armády proti těm, kdo rabovali v ulicích. Když ale deník The New York Times uveřejnil komentář republikánského senátora Cottona, který zásah požadoval, část zaměstnanců se vzbouřila, vedení deníku publikovalo sebekritiku a vyhodilo vedoucího názorové rubriky.

Publikace názorů, které násilí ospravedlňují, nebo dokonce schvalují, takové mocenské reakce nevyvolává. To všechno může nabízet Trumpovi jakousi poslední šanci, jak vylíčit Bidena jako člověka, s nímž přijdou změny, o něž prakticky nikdo nestojí. Třeba v otázkách imigrace je osmdesát procent populace proti uvolnění pravidel, jež prosazuje demokratický establishment. Sám Joseph Biden může působit jako představitel umírněného křídla demokratů, jeho vystupování ale někdy opravňuje obavy, zda mu zdraví vydrží po celé případné volební období.

Není vůbec nepravděpodobné, že v euforii z revoluční vlny přijdou radikálové ještě s nějakými dalšími skvělými nápady. Jim nakloněná média je zesílí dost na to, aby působily jako politika, která má mezi protitrumpovskou opozicí širokou podporu. Munice pro prezidentovu kampaň by tím pádem bylo dost a mohla by to být munice skutečně ničivá. Rozhodně si nemyslím, že by Donald Trump byl favorit podzimních voleb, jeho vítězství se pořád zdá jako ta méně pravděpodobná možnost. Mohlo by se to ale změnit, kdyby část voličstva začala vnímat podzimní volby jako rozhodování mezi třeba nekompetentním chaosem kořeněným klaunskými projevy na jedné straně a na druhé přímým ohrožením, programovou destrukcí.