Královna Alžběta, téměř stoletá stařenka na britském trůnu, oslavila sedmdesát let svého panování. Začíná tedy pomalu, ale jistě ohrožovat světového rekordmana Ludvíka XIV. čili krále Slunce, který vládl celkem 72 let. Ludvíkův náskok je ovšem trochu nefér, protože na trůn nastoupil jako čtyřleté dítě, kdežto Alžběta se stala panovnicí už jako dospělá žena.

V jistém smyslu mají ovšem oba panovníci něco společného a tím je nejistota budoucích vyhlídek jejich monarchií. Stará paní z Windsoru se žádného svržení bát nemusí, tu mají poddaní vesměs rádi, a jestliže teď pojmenovali nově otevřenou trasu rychlého londýnského metra po ní, je to výraz upřímného vděku za její klidnou a důstojnou vládu. Ani medvídek Paddington, kterého Alžběta před pár dny „pozvala na čaj“, si na poměry v paláci nestěžoval.

Výhodou monarchií je kontinuita, na kterou u volených institucí nejsme zvyklí. Současná panovnice zažila osobně éru Louise Armstronga, německé nálety na Londýn, výbuch první atomové bomby a příchod prvního tranzistorového rádia na trh. Nevýhodou je, že zdědí-li korunu někdo méně graciézní než Alžběta, právě kvůli té kontinuitě se jej jen tak nezbavíte a bude vás shůry dráždit třeba čtyřicet let.

Tak třeba ve Španělsku, kde je míra korupce v politickém světě vysoká, se do ní namočil i bývalý král Juan Carlos a jeho dcera Kristina Bourbonská a „velké“ skandály kolem peněz jsou prokládány menšími skandály, jako třeba tím, že dvě sestry současného krále Filipa dostaly vakcínu proti covidu-19 dříve, než by podle svého věku vlastně měly. Bývalý španělský král dnes žije v exilu v Dubaji, patrně proto, aby na něj nedosáhly úřady vyšetřující jeho podivné obchody. Nejednoho Španěla při tom pohledu napadne, že kdyby se do exilu odstěhoval i celý zbytek rodu Bourbonů, bylo by v jeho těžce zkoušené zemi o jeden problém míň.

Roku 1900 byly prakticky všechny státy v Evropě monarchiemi, výjimku tvořila jen republikánská Francie, svébytné Švýcarsko a titěrný městský stát San Marino, rozložený na pár kilometrech čtverečních v kopcích nedaleko Rimini. Do roku 2022 však evropských monarchií přežila jen hrstka. Ta britská měla jedno velké štěstí – za celou tu dobu neprohrála žádnou velkou válku, což je událost, která svrhává vladaře z trůnů nejspolehlivěji.

Na budoucím panovníkovi ovšem bude neprohrát ani dlouhý mír. Po nějakou chvíli bude moci stavět na dobré vůli, kterou po sobě dlouhé panování Alžběty II. určitě zanechá, pak už ovšem bude všechno jen na něm. Ani Angličané nejsou ochotni svým králům tolerovat vše a v Dolní sněmovně dodnes na prominentním místě visí zarámovaný rozsudek smrti nad jiným Karlem, Karlem I. Stuartem, podepsaný lidmi, jako byl Oliver Cromwell a Henry Ireton: tichá připomínka, jak daleko také mohou věci dojít a že na to parlament ani za celá staletí nezapomněl.

Dnešní monarchové se samozřejmě vesměs nemusejí obávat ostré sekery kata a nejhorší variantou možného vývoje je pro ně právě ta Dubaj. I tak bude ale zachování dobrého jména a dobré pověsti britské monarchie jedním z nejtěžších politických úkolů 21. století. On to vlastně není zas tak složitý úkol a Alžběta II. ukázala spolehlivý recept, jak na to: stačí nedělat žádné „kiksy“. Ale to je přesně to pokušení, kterému se při posezení na zdobném trůnu jen těžko odolává.