Bohatý Hamburk má novou ústavní většinu

Zelená revoluce v Německu akceleruje

Bohatý Hamburk má novou ústavní většinu
Zelená revoluce v Německu akceleruje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zemské volby v severoněmeckém Hamburku – to asi českému čtenáři nebude znít úplně sexy. Hamburk patří k nejmenším z 16 spolkových zemí v Německu, tento proslulý přístav je navíc od konce války většinou doleva. Levice zvítězila i tentokrát. Jenže tentokrát vyhrála o tolik a s tak vyhraněným programem, že patrně můžeme mluvit o novém fenoménu. Je dominance ekolevice v bohatých metropolích obrazem věcí příštích, aspoň tedy v západní Evropě?

Součet zisků tří levicových stran – sociální demokracie (SPD; 39), Zelených (24) a Levice (Die Linke, právní nástupce východoněmecké Honeckerovy SED; 9 bodů) činí dohromady přes 70 procent. Sociální demokraté a Zelení do vlády Levici ani nepotřebují, nicméně oněch 70 procent je psychologicky naprosto drtivých. Křesťanští demokraté spadli na 11, liberálové pod 5 procent, pár desetinných míst nad pětkou má Alternativa pro Německo – dohromady pro tento tábor, o němž je kvůli AfD zakázáno jako o táboru i uvažovat, hlasovala jen pětina Hamburčanů.

Nás za hranicemi nemusí tolik zajímat, jak moc oslabila SPD na úkor Zelených a podobně. Z odstupu tím víc vystupuje fenomén zelené monokultury, která všechny tři levicové strany spojuje. Místní lídr SPD, tedy strany, která kdysi bojovala mimo jiné za horníky a proti zavírání dolů protestovala, i když byly jasně ztrátové, teď tři dny před volbami triumfálně oznámil, že uspíší odstavení uhelné elektrárny Moorburg. Ta byla uvedena do provozu před čtyřmi lety, platí za nejmodernější a nejčistší z uhelných elektráren v Německu, proto měla jít ze sítě až úplně na konci období, které Angela Merkelová uhelným elektrárnám vyměřila – tedy v roce 2038. Radikálnější Zelení dosud pro Moorburg požadovali konec v roce 2030. Sociální demokrat je tedy trumfl, čtyři dny před volbami a jeden den před pátečním pochodem středoškoláků za klima, na který přicestovala Greta Thunbergová. Že provozovatel elektrárny, švédský Vatenfall, nesouhlasí s plány přebudovat uhelné bloky na plynovku, je detail. Že přestavba jednoho bloku na plyn a zavření druhého povede k dražší elektřině pro voliče, není podstatné. Heslem doby je: Zelenější než Zelení.

Ačkoli v celostátních průzkumech drží první místo křesťanští demokraté, jejich síla eroduje (jsou na kdysi nepředstavitelných cca 28 procentech) a to se odráží i v nižším sebevědomí. I oni tedy imperativ Zelenější než Zelení přijali. K dokreslení obrázku je třeba zmínit, že postkomunistická Linke se v těchto týdnech ocitla na prahu přijetí do pomyslného klubu „demokratických stran“ – v kontrastu k „nedemokratické“ AfD, protože ta prý nějak, nikdo nedoložil jak, nese zodpovědnost za občasné rasistické útoky a vraždy.

Ta ústavní většina v Hamburku a před ní už několikery volby různého typu v západním Německu ukazují, že Němci si přejí zelenou revoluci (s níž dostanou v balíčku ještě kulturní progresivismus a multi-kulti). Pro klimatickou ideologii hlasují i dnes, kdy politici od obecných hesel postoupili ke konkrétním návrhům. Ty (po)vedou k umělému zdražování letenek, proudu, k umělému zužování nabídky aut.

Fakt, že Němci většinově přijali směr, který u nás pořád ještě zůstává na okraji, skoro ani nelze docenit. Spolková republika sice v EU neprosadí všechno, co si zamane. Ale v opačném gardu je rozhodující silou. Elegantně to ve své knize Berlin rules (dvojsmysl: Berlín vládnePravidla z Berlína) zformuloval bývalý velvyslanec Británie v Německu Paul Lever: Podobně jako NATO by nikdy neprovedlo nic, s čím mají zásadní problém USA, EU neudělá nic, s čím má zásadní problém Německo.

U zelené politiky si EU nastavila výhybky dávno, naposledy a velmi ambiciózně na prosincovém summitu. Tam všechny členské země s dočasnou výjimkou Polska odsouhlasily cíl bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050. O naplnění tohoto rámce obsahem se ještě povedou nějaké spory. Ovšem dokud je Německo v náladě, jakou teď demonstroval Hamburk, a při vědomí Leverova pravidla není reálné, že by EU od bezuhlíkového ráje na obzoru ustoupila. A to bude pro Němce, pro nás, pro všechny v Unii znamenat chudnutí, při dobrém technologickém vývoji „pouze“ chybnou alokaci zdrojů v ohromném rozměru.

 

26. února 2020