Bohatý Hamburk má novou ústavní většinu

Zelená revoluce v Německu akceleruje

Bohatý Hamburk má novou ústavní většinu
Zelená revoluce v Německu akceleruje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zemské volby v severoněmeckém Hamburku – to asi českému čtenáři nebude znít úplně sexy. Hamburk patří k nejmenším z 16 spolkových zemí v Německu, tento proslulý přístav je navíc od konce války většinou doleva. Levice zvítězila i tentokrát. Jenže tentokrát vyhrála o tolik a s tak vyhraněným programem, že patrně můžeme mluvit o novém fenoménu. Je dominance ekolevice v bohatých metropolích obrazem věcí příštích, aspoň tedy v západní Evropě?

Součet zisků tří levicových stran – sociální demokracie (SPD; 39), Zelených (24) a Levice (Die Linke, právní nástupce východoněmecké Honeckerovy SED; 9 bodů) činí dohromady přes 70 procent. Sociální demokraté a Zelení do vlády Levici ani nepotřebují, nicméně oněch 70 procent je psychologicky naprosto drtivých. Křesťanští demokraté spadli na 11, liberálové pod 5 procent, pár desetinných míst nad pětkou má Alternativa pro Německo – dohromady pro tento tábor, o němž je kvůli AfD zakázáno jako o táboru i uvažovat, hlasovala jen pětina Hamburčanů.

Nás za hranicemi nemusí tolik zajímat, jak moc oslabila SPD na úkor Zelených a podobně. Z odstupu tím víc vystupuje fenomén zelené monokultury, která všechny tři levicové strany spojuje. Místní lídr SPD, tedy strany, která kdysi bojovala mimo jiné za horníky a proti zavírání dolů protestovala, i když byly jasně ztrátové, teď tři dny před volbami triumfálně oznámil, že uspíší odstavení uhelné elektrárny Moorburg. Ta byla uvedena do provozu před čtyřmi lety, platí za nejmodernější a nejčistší z uhelných elektráren v Německu, proto měla jít ze sítě až úplně na konci období, které Angela Merkelová uhelným elektrárnám vyměřila – tedy v roce 2038. Radikálnější Zelení dosud pro Moorburg požadovali konec v roce 2030. Sociální demokrat je tedy trumfl, čtyři dny před volbami a jeden den před pátečním pochodem středoškoláků za klima, na který přicestovala Greta Thunbergová. Že provozovatel elektrárny, švédský Vatenfall, nesouhlasí s plány přebudovat uhelné bloky na plynovku, je detail. Že přestavba jednoho bloku na plyn a zavření druhého povede k dražší elektřině pro voliče, není podstatné. Heslem doby je: Zelenější než Zelení.

Ačkoli v celostátních průzkumech drží první místo křesťanští demokraté, jejich síla eroduje (jsou na kdysi nepředstavitelných cca 28 procentech) a to se odráží i v nižším sebevědomí. I oni tedy imperativ Zelenější než Zelení přijali. K dokreslení obrázku je třeba zmínit, že postkomunistická Linke se v těchto týdnech ocitla na prahu přijetí do pomyslného klubu „demokratických stran“ – v kontrastu k „nedemokratické“ AfD, protože ta prý nějak, nikdo nedoložil jak, nese zodpovědnost za občasné rasistické útoky a vraždy.

Ta ústavní většina v Hamburku a před ní už několikery volby různého typu v západním Německu ukazují, že Němci si přejí zelenou revoluci (s níž dostanou v balíčku ještě kulturní progresivismus a multi-kulti). Pro klimatickou ideologii hlasují i dnes, kdy politici od obecných hesel postoupili ke konkrétním návrhům. Ty (po)vedou k umělému zdražování letenek, proudu, k umělému zužování nabídky aut.

Fakt, že Němci většinově přijali směr, který u nás pořád ještě zůstává na okraji, skoro ani nelze docenit. Spolková republika sice v EU neprosadí všechno, co si zamane. Ale v opačném gardu je rozhodující silou. Elegantně to ve své knize Berlin rules (dvojsmysl: Berlín vládnePravidla z Berlína) zformuloval bývalý velvyslanec Británie v Německu Paul Lever: Podobně jako NATO by nikdy neprovedlo nic, s čím mají zásadní problém USA, EU neudělá nic, s čím má zásadní problém Německo.

U zelené politiky si EU nastavila výhybky dávno, naposledy a velmi ambiciózně na prosincovém summitu. Tam všechny členské země s dočasnou výjimkou Polska odsouhlasily cíl bezuhlíkové ekonomiky do roku 2050. O naplnění tohoto rámce obsahem se ještě povedou nějaké spory. Ovšem dokud je Německo v náladě, jakou teď demonstroval Hamburk, a při vědomí Leverova pravidla není reálné, že by EU od bezuhlíkového ráje na obzoru ustoupila. A to bude pro Němce, pro nás, pro všechny v Unii znamenat chudnutí, při dobrém technologickém vývoji „pouze“ chybnou alokaci zdrojů v ohromném rozměru.

 

26. února 2020