Římská říše těsně před pádem. V opulentních palácích císařů probíhá obžerství, orgie a bezstarostná zábava. Mezi senátory se motají podivné postavičky, trpaslíci, transvestité a prostitutky. Na hranicích se mezitím šikují barbarské hordy. Tato značně zjednodušená představa římského úpadku mohla leckomu vytanout na mysli při sledování letošního ročníku mezinárodní pěvecké soutěže Eurovision Song Contest. Po pódiu v Tel Avivu se promenádovali Islanďané, kteří právě vyloupili BDSM obchod, vousatá zpěvačka, létající Australanka na tyči, zamilovaný párek Slovinců a jednooká přestárlá Madonna. V některých divácích celý spektákl evidentně vyvolával deprese nad blížícím se koncem civilizace. Například Milan Knížák na svůj blog napsal: „Jednotlivé státy se překonávaly v podivnostech, zpotvořeninách a nepřirozenostech. Obraz světa, který z toho vyšel, byl děsivý. Bylo to poprvé, co jsem se televizního programu bál. Nebylo to ani trochu zábavné a už vůbec ne vznešené. Jediné poselství, které jsem z toho vyčetl, byl můj strach z lidské budoucnosti.“

Eurovize je nejsledovanější nesportovní událost na světě. Běžně se na ni dívá přes 200 milionů lidí po celém světě. Loni soutěž sledovalo 36,4 % všech evropských diváků. Letošní celoevropská čísla ještě nebyla zveřejněna, údaje z jednotlivých zemí ale ukazují, že to bude podobné. V Německu sledovanost klesla o 1,5 % na 8,2 milionu lidí. Pokles diváků zaznamenala také Francie, Španělsko nebo Švédsko. Naopak v Británii sledovanost vyskočila o 11,59 % na 7,7 milionu lidí. Víc diváků přilákala soutěž také v Nizozemsku, Itálii nebo ve Švýcarsku.

Soutěž od roku 1956 pořádá Evropská vysílací unie (EBU), jejíž členové mají právo se soutěže zúčastnit. Prvního ročníku ve Švýcarsku se zúčastnilo sedm zemí. Pro EBU to byl zároveň test technologie mezinárodního živého vysílání. Pro soutěžící hlasovali odborné poroty. V roce 1975 se ustálil systém, že porotci rozdělují body od 1 do 8 a poté ještě 10 a 12 bodů. V roce 1998 první země začaly experimentovat s hlasováním diváků, které se poté stalo normou. Nyní polovinu bodů rozděluje odborná porota, polovinu diváci. Nesmí se hlasovat pro vlastní zemi.

S radostí do blázince

Eurovize zažila obří boom po pádu železné opony, kdy se postkomunistické státy s radostí vrhly do blázince, který ve východním bloku neměl obdoby. Slovensko se poprvé účastnilo v roce 1994. Česká republika se přidala jako jedna z posledních v roce 2007. Čech se však účastnil soutěže mnohem dřív. V roce 1968 reprezentoval Rakousko božský Karel Gott s písní Tausend Fenster, jejímž autorem byl Rakušan Udo Jürgens (česká verze se jmenuje Vítám vítr v údolí). Skončil třináctý ze sedmnácti.

Pravda je, že zpočátku šlo o celkem prestižní soutěž, které se neváhali účastnit přední interpreti. S Gottem například soutěžil britský rocker Cliff Richards. Občas Eurovize naopak stvořila mezinárodní fenomém. Kariéra skupiny ABBA odstartovala díky Eurovizi 1974. Klání udělalo světovou superstar i z Kanaďanky Celine Dion, která soutěžila v roce 1988 za Švýcarsko.

V sedmdesátých letech společně s rostoucí popularitou diska se z Eurovize stala přehlídka bizáru. Během let se na pódiu vystřídali transvestité, vyjící vlci, Ukrajinci v kolečku pro křečka, Poláci a Řekové zpívající o alkoholu, černohorští kosmonauti, ruské hopsající babky a jednou dokonce irský zpívající krocan. Umělci s opravdovou kariérou se celému podniku vyhýbají obloukem.

Nicméně tento mix ztřeštěné dekadence vedl k tomu, že soutěž si v mnoha zemích získala kultovní status. V Británii či ve Švédsku se pořádají sledovací večírky. Čtyři izraelští výherci mají doma status superhvězd. Ukrajina kvůli Eurovizi změnila vízové zákony.

Pořádání Eurovize je obzvlášť atraktivní pro menší země. Monstrózní sportovní akce typu olympiády nebo mistrovství světa ve fotbale jsou pro velké země příležitostí, jak zapůsobit na svět, použít nějakou tu „soft power“, pod rouškou atletiky uspořádat obří PR akci. Malé země si podobné obří události nemohou dovolit. Pořádání Eurovize je nejlevnější možnou alternativou. Výhoda také je, že k získání pořadatelství se země nemusí ponižovat před žádnou výběrovou komisí. Pořadatelství připadne automaticky té zemi, jejíž zástupce vyhrál předchozí ročník.

I tak to ale není nic levného. V minulosti některé země kvůli nedostatku peněz pořádání soutěže odmítly. Pořádání letošního ročníku vyšlo izraelskou televizi KAN na 28,5 milionu eur (zhruba 734 milionů korun). Televize si kvůli tomu vzala zvláštní vládní půjčku. Nejdražší ročník byl v roce 2012 v ázerbájdžánském Baku. Tamní autoritářský režim to pojal jako velkou propagandistickou akci a utratil 60 milionů eur. V této ceně je i vybudování nové haly.

Snaha vytěžit z Eurovize maximum se výrazně projevila letos, kdy soutěž pořádal Izrael. Židovský stát se většinou ocitá v médiích v souvislosti z různými násilnostmi, teroristickými útoky a vojenskými akcemi. Izraelci proto pojali soutěž jako tříhodinovou reklamu na svou zemi. Už v úvodu pořadatelé ukazovali krásy a technické vymoženosti Izraele. Před každým vystoupením se promítal krátký medailonek interpretů, který zároveň prezentoval nejrůznější fotogenické kouty Izraele, ať už šlo o římské ruiny Caesarey, nebo jeruzalémské Staré Město. Jedním z moderátorů pořadu byla izraelská supermodelka Bar Refaeli, další známá modelka Gal Gadot ve tříminutovém videu provázela po Tel Avivu.

To by nešlo, Gruzínci!

Eurovize je oficiálně přísně apolitická a EBU to pozorně hlídá. V roce 2009, čili rok po rusko-gruzínské válce, zakázala Gruzii vystoupit s písní s názvem We Don’t Wanna Put In. Navrhla, že Gruzie může buď přihlásit jinou píseň, nebo změnit text. Gruzínci svou účast stáhli. Minulý rok EBU zase zrušila licenční smlouvu z Čínskou televizí poté, co cenzurovala mužský pár tanečníků a duhové vlajky.

Přes snahy EBU zamezit pronikání politiky do soutěže je Eurovize prolezlá politikou skrznaskrz. Obzvlášť letos. Antiizraelská organizace BDS vyzvala k bojkotu soutěže. K výzvě se připojila další podezřelá uskupení, jako jsou australští Zelení, irská strana Sinn Féin, která vznikla jako politické křídlo teroristické IRA, a švédská strana Levice, což jsou přejmenovaní komunisté. Kvalifikační soutěže ve Francii, Německu, Dánsku a Španělsku narušili demonstranti požadující bojkot. Bez antiizraelských protestů se neobešla ani samotná soutěž. Členové islandské skupiny Hatari zvažovali, zda se má vůbec účastnit, vyzvali izraelského premiéra Benjamina Netanjahua k souboji ve stahování kalhot a během vyhlašování výsledků vytáhli na kameru palestinské vlajky. Sál je vypískal. EBU vzkázala, že Hatari bude potrestána.

Způsob hlasování je jeden z důvodů, proč politika hraje takovou roli. Vzhledem k tomu, že země nemohou hlasovat samy pro sebe, jejich hlasy jdou často tam, kde leží jejich sympatie. Skandinávci tvoří jeden blok, Británie, Irsko a Malta další. Bělorusové a ukrajinští Rusové zajišťují každoroční postup Moskvy do finále, hlasy bývalých sovětských satelitů naopak tvoří silnou hráz celkovému ruskému vítězství. Navzájem se podporují Balkánci, hlasy si vyměňují Řekové a Kypřané. Turecko se může spolehnout na hlasy své diaspory v Německu.

Světové události mohou do hlasování celkem citelně zasáhnout. V roce 2016 zvítězila Ukrajina díky písni 1944, která byla o Stalinově odsunu krymských Tatarů. Odborné poroty vystoupení příliš neocenily. Do finále je dostaly hlasy laiků. Lidé evidentně protestovali proti ruské anexi Krymu a pokračující válce na Donbasu. Když následný rok hostil Eurovizi Kyjev, Ukrajina nedovolila ruské zpěvačce přicestovat. Pohybovala se totiž po okupovaném Krymu.

Když v roce 2010 zase propadla favorizovaná Němka, bylo to široce interpretováno jako evropská pomsta za úsporné balíčky Angely Merkelové. Eurovize je také dlouhodobé trauma pro Brity. V devadesátých letech měli řadu dobrých umístění. Od přelomu tisíciletí končí na chvostu (tento rok úplně poslední). Jedna teorie tvrdí, že je to kvůli britské nadšené podpoře nepopulární invaze do Iráku. Zároveň ale Britové soustavně vysílají jedny z nejhorších soutěžících, takže problém bude možná jinde.

Další velkou roli v Eurovizi hrají gayové. Říká se, že Eurovize je jediná akce, na které musíte provést coming out jako heterosexuál. Veřejnosti došlo, že Eurovize je velmi „LGBT“, v roce 1998, kdy organizátoři poprvé umístili hlediště hned vedle pódia. Kamery tehdy zabíraly i diváky, mezi nimiž převažovali gayové. Toho roku také poprvé vyhrál transsexuál, izraelská zpěvačka Dana International, což doma vyvolalo protesty ortodoxních Židů.

LGBT bylo často zmiňováno i tento rok. Zastánci Izraele upozorňovali, že je to jediná země v regionu, která nemá problém soutěž s podobnými konotacemi pořádat. Přestože ostatní země Blízkého východu a severní Afriky jako členové EBU mají právo se účastnit, nikdy tak neučinily. Jedinou výjimkou je Maroko, které vystoupilo v roce 1980 a skončilo předposlední. Král Hassan II. poté vydal příkaz, že země již nikdy nesmí v Eurovizi soutěžit.

Českou republiku horečka Eurovize zatím nezasáhla, i když její popularita pomalu roste. Na letošní ročník se dívalo 288 tisíc diváků starších patnácti let, což je podíl sledovanosti 14 %. Je to také nejvíc od návratu Česka do Eurovize v roce 2015. Čeští Lake Malawi se probojovali do finále, kde relativně bodovali u porot, u diváků ale propadli. Jejich skladba Friend of Friend byla pro Eurovizi příliš normální.

Eurovize je asi oprávněně symbolem současné dekadence Západu. Současně je to však nejlepší způsob, jak současnou Evropu pochopit. Šéfredaktor britského magazínu The Spectator a fanoušek Eurovize Fraser Nelson tvrdí: „Z jednoho večera Eurovize zjistíte o Evropě víc než z ročního sledování europarlamentu.“