Země, která si z důležitého postu ministra zahraničí udělá trafiku pro zoufalou stranu vládní koalice, na tom není dobře. Přesně do této situace se teď řítíme. Pokud do personální politiky vlády Andreje Babiše znovu nezasáhne prezident Miloš Zeman, stane se ministrem zahraničí sociální demokrat Tomáš Petříček. Prezident sice podle ústavy nemá žádné právo do složení vlády mluvit. Andrej Babiš ale hlavě státu toto právo nad rámec ústavy udělil tím, že řekl, že na Zemana nepodá ústavní žalobu, když bude odmítat vykonávat svou povinnost jmenovat na návrh předsedy vlády členy kabinetu.

Tomáš Petříček má na ministerské křeslo mimořádnou kvalifikaci. Od roku 2014 býval asistentem europoslance Miroslava Pocheho. Ten se od chvíle, kdy sociální demokracie začala vyjednávat o účasti v Babišově vládě, chová, jako že má na křeslo ministra zahraničí základní lidské právo. Nijak se netají tím, že je faktickým hybatelem sociální demokracie. Že s její pražskou buňkou sehrál zásadní roli při instalaci Jana Hamáčka na post předsedy, a proto si ho bude vodit jako loutku. Nijak se netají ani tím, že právě on prosadil, aby sociální demokraté na jaře shodili první Babišovu nabídku na účast ve vládě, v níž nebylo ministerstvo vnitra. V květnovém rozhovoru pro Týdeník Echo se Poche chlubil tím, že rozhodování předsedy sociální demokracie výrazně ovlivňuje. „Mám nějaké komunikační vazby na předsedu sociální demokracie Jana Hamáčka,“ odpověděl na otázku, jestli to byl právě on, kdo určoval taktiku jednání s Babišem. „A já byl skutečně jedním z hlavních zastánců toho, aby se ta jednání zastavila.“ Stručně řečeno mu Jan Hamáček vděčí za posty šéfa ČSSD i ministra vnitra.

Pocheho vliv na předsedu ČSSD byl tak zásadní, že se kvůli němu nechal Jan Hamáček ztrapňovat při sestavování vlády, kdy Andrej Babiš úspěšně mlžil, jestli prezidentovi Pocheho na ministerstvo zahraničí navrhl, nebo ne. Předseda sociální demokracie v tom kličkování působil jako tragicky mátožná figura.

Miroslav Poche, vědom si svého vlivu, naopak od začátku hýřil optimismem, že dříve nebo později bude ministerstvo zahraničí skutečně ovládat. A je jen otázka, jak to provede. Pro začátek naskočil do funkce politického tajemníka, z níž ministerstvo fakticky řídil. Poche se ve své chvástavosti otevřeně chlubil, že ministrem zahraničí v nejhorším případě nebude nikdo, kdo by nesouzněl s jeho názory. Přišlo čekání na to, kdy Miloš Zeman vyměkne. Ale zjevně to na vyměknutí nevypadá.

Tak se Poche s Hamáčkem dohodli, že když to nemůže být Poche, bude to Pocheho asistent, kterého bude Poche zezadu řídit. Čistší příklad politického trafikantství by člověk i v poslední dost divoké době těžko hledal. Kde je vrchní žalobce Ivo Ištvan? Kdy vyjede zatýkat do Černínského paláce a do Lidového domu?

Jistě, politika je střetem různých mocenských zájmů. Nejen zájmů různých společenských skupin voličů, ale i názorových a mocenských proudů uvnitř stran. Vždycky se ale dbalo na to, aby se alespoň předstíralo, že se hledá figura, která tu ministerskou funkci bude vést hlavně ve veřejném zájmu. U šéfa diplomacie zvlášť.

Už sám Miroslav Poche nebyl pro roli ministra zahraničí žádným zářným kandidátem. Jeho zájem o diplomacii, bezpečnost a mezinárodní vztahy se těžko dohledává před rokem 2014, kdy byl zvolen europoslancem. V té roli na sebe nikdy ničím výrazným neupoutal pozornost. Tak nějak stádně se vezl v evropském socialistickém hlavním proudu. Do té doby, než odjel do Bruselu, se místo zahraniční zajímal o pražskou politiku. Především mocenské a finanční poměry v městských firmách. Gumové názory, jaké předvedl v přestřelce s Milošem Zemanem o migraci, jsou toho důkazem.

Když si probereme všechny polistopadové ministry zahraničí ze všech stran, byl by Poche při nástupu do funkce, pokud jde o zkušenosti, rozhled v mezinárodní politice a veřejně známé názory na základní diplomatická témata, s obrovským odstupem jednoznačně nejslabší. O řadě bývalých šéfů diplomacie si můžeme myslet cokoliv, u každého z nich byl ale při vstupu do Černínského paláce viditelný dlouhodobý zájem o mezinárodní vztahy a jistá orientaci v nich.

Sestup na úroveň Poche ale zjevně nestačil. Takže se ministrem zahraničí stane Tomáš Petříček. Jediná zkušenost je to, že byl Pocheho asistentem. Nejdřív se kolem něho motal v Praze, pak s ním v roce 2014 přesídlil do Bruselu a Štrasburku. Nikdy na sebe nedokázal v debatě o zahraniční politice ničím upoutat pozornost. Lidé netuší, co si Petříček myslí, o všech hlavních tématech, která bude muset v dnešní velmi vyhrocené době řešit. Jak smýšlí o brexitu? Migrační krizi a roli Německa v ní? Visegrádské spolupráci? Budoucnosti evropské integrace? Dvojím metru, kterým Brusel měří Polákům a Maďarům na straně jedné a třeba Francouzům na druhé? Nevíme. Netušíme.

Jeho hlavní kvalifikací pro funkci je titul Pocheho asistent. Jak asi člověka této váhové kategorie bude respektovat jeho německý nebo francouzský protějšek?

Předseda opoziční TOP 09 Jiří Pospíšil upozornil, že Petříček bude jen figurou a zahraniční politiku stejně bude řídit Andrej Babiš. To je nakonec ta lepší alternativa. Zahraniční politika je jednou z mála věcí, kde Babiš sehrává pozitivní roli. Jako osoba trestně stíhaná za podvod s evropskými dotacemi velkého rozsahu sice poškozuje reputaci České republiky v zahraničí, na druhou stranu se mu nedá upřít, že u většiny témat včetně nejcitlivější migrace hájí zájmy země a nebojí se jít do konfliktu. Jistě se dá namítnout, že to cynik Babiš nedělá ze žádné státotvornosti, ale ve snaze uchovat si přízeň svých voličů. Vždy je lepší strach před vlastními voliči než evropskými mandaríny.