Včerejší slova plukovníka Prymuly o možném zavření hranic třeba i na dva roky jsou tak absurdní, že by je člověk měl začít brát vážně. On to řekl snad jako nadsázku, jako krajní možnost, ale to taky mohl říct, že možná vyjde zákaz zdravení mezi sousedy (aby se k sobě nepřibližovali, ani se po sobě nedívali) nebo že se rozkazem odevzdají všichni psi (aby se s nimi nemuselo chodit ven).

Lze si představit, že to pan Prymula myslí třeba i dobře a z jeho pohledu bojovníka s viry a velitele karanténního tábora, ve který se země proměnila, je takový (jistě jen hypotetický) výhled jaksi reálný, ba správný. Jeho odborným ideálem je ale anihilace virů, sterilně čisté prostředí, do kterého se nic zvnějšku nedostane, tedy jakýsi hermetický poklop nad zemí vedle jiných hermetických poklopů. Ideálem nebo touhou běžných lidí je něco jiného: pokud možno co nejrychlejší návrat k nějaké formě normálního života. A k normálnímu životu patří, že si člověk zajede třeba na sobotu do Vídně. Nemusí, ale aspoň může. Je to důležitá dimenze svobody. Pokud ho tam samozřejmě z druhé strany pustí, což je jiná otázka. Dnes není jisté nic.

Na obranu pane Prymuly lze říct, že k tomu návratu normálu je nutné načas a výjimečně ten hermetický poklop spustit. Jenže by se mělo dát dosti dobrý pozor, jestli z pod něj nechce (nikoli nutně jen pan Prymula) vedle virů vysát také život. Už Hippokrates říkal (a pokud to neříkal, tak by mohl), že účelem léčby není zabít pacienta, i když pak s ním není už tolik práce. Člověk je tvor společenský, pokud se zabijí jeho společenské vazby, zabije se brzy i jako biologický tvor. Život je založen na kontaktu s druhými, bez toho by nevznikl. A každý pokus ho izolovat ve zkumavce skončí smrtí dřív, než vůbec život začal.

Jistě, žijeme ve zvláštní situaci, v poměrech, které se mohly ještě před měsícem zdát jako bláznivá halucinace. A opravdu to není vina naše, ani vlády, ani pana Prymuly. Když to nastalo, naprostá většina lidí pochopila, že je to vážné, a také to vážně vzala. Během dvou dnů prakticky celá společnost velmi disciplinovaně přešla na jakousi minimalizovanou formu existence. Stáhla se do svých domovů, na nejnutnější cesty ven si opatřila svépomocně vyráběné roušky, mnoho lidí to pojalo kreativně. Brzy lidé i přestali vykupovat obchody a ve své naprosté většině zatnuli zuby a řekli si: Musíme to skousnout, je to nutné, dáme to.

Společnost nepřestala existovat (v něčem i díky těm hrozným médiím a sociálním sítím) a základní funkce státu se nezhroutily. Elektřina funguje, voda teče, regály jsou plné, dokonce tramvaje jezdí na čas – i když prázdné. Pod okny nechodí ulicemi průvody flagelantů a zjevným šílencům se zatím moc sluchu nedopřává. Zdravotnictví, kde se odehrává největší zápas o normálnost, zvládá, co se zvládat dá. Člověk musí smeknout právě před lidmi, kteří to všechno vykonávají a udržují s klidem a rozvahou, za kterou si zaslouží obdiv a poděkování. A upřímně asi i lepší rétorické výkony, než se jim od vlády dostává. Projev prezidenta byl tak slabý, že to musí uznat i člověk, který by mu přál čestný odchod do ústraní. Nejlepší na jeho projevu byl ten leštěný stůl před ním.

Ale to je v tuto chvíli vedlejší. Důležitější je, že se tu projevuje zatím docela solidní charakter většiny populace: nerabuje se, vlaky jezdí a prý si do nich kupují lidé lístky, i když nechodí průvodčí. Banky se nezhroutily, i když uvidíme, co bude za měsíc. Hulvátství není víc, než je asi jinde v Evropě, a strachu asi taky. Bude to nějakou dobu nepříjemné, ale dá se to. Musíme to vydržet právě proto, aby se to podařilo a netrvalo to déle, než je bezpodmínečně nutné. Většina lidí nevedla předtím nějaký rozmařilý a hříšný způsob života a nežila tak, aby se za to, jak žila, musela stydět a kát. Lidé se mají těšit na to, až se zase svobodně a bez těch roušek nadechnou.

Nemá si jim lhát, že to bude za týden. Ale nemá se jim ani brát naděje, že se ta chvíle už blíží. Pak třeba přijde o to dřív. Snad.