Kdo z lidí v soukromém byznysu si v posledních letech a měsících nevyjednal pořádné zvýšení platu, marní příležitost, která se nemusí opakovat.

Pracovní právo ve většině západních zemí považuje zaměstnance za toho slabšího partnera ve vztahu k firmě, která mu dává práci. Proto mu nabízí víc ochrany než druhé straně. Často tolik, že ho to v konečném důsledku naopak připravuje o možnost práci najít, protože se žádné firmě nevyplatí mu ji dát. To jsou ty dlouhé výpovědní lhůty a vysoké odstupné, jejichž výsledkem bývala do reforem socialisty Gerharda Schrödera v roce 2005 vysoká nezaměstnanost v Německu. Dnes tento společensky nebezpečný trend přežívá především v jižní Evropě.

Slova o predátorských praktikách většinou patří do repertoáru odborářů, bránících své chráněnce proti nemilosrdným firmám. My teď na vrcholu prosperity s nejnižší nezaměstnaností v Evropě prožíváme úplné obrácení rolí. Suverénně vystupující, elegantní předák odborů Josef Středula působí spíš jako šéf výkonné lobbistické organizace hájící zájmy svých klientů. A Hospodářská komora pod vedením Vladimíra Dlouhého, dlouholetého poradce predátorské investiční banky Goldman Sachs, si stěžuje na „predátorské praktiky při přetahování zaměstnanců“.

Komora vyčísluje, kolik chybí na pracovním trhu lidí a o kolik víc by se vydělalo na daních, kdyby byli. Nejsou. A když je něco nedostatkové zboží, cena logicky stoupá a zájemci se o to, často i predátorsky, přetahují. Kdo by to měl chápat líp než podnikatelé?

Přes predátorské praktiky při přetahování zaměstnanců zůstávají české platy i po letech prosperity v porovnání s produktivitou a celkovou vytvořenou přidanou hodnotou jedněmi z nejnižších v Evropě. Firmy mají na úkor svých lidí proti své zahraniční konkurenci v té levné práci velkou výhodu.

Za Německem nebo Rakouskem zaostáváme v platech podstatně víc než v produktivitě. Kdyby se tady na platech rozdělovala stejná část vytvořené přidané hodnoty jako v sousedním Německu, nebyl by tu průměrný příjem necelých třicet tisíc měsíčně, ale víc než čtyřicet tisíc.

Jak byla pro lidi éra prosperity šancí na pořádné zvýšení platů, tak pro firmy to byla šance posunout se od čisté výroby na vyšší úroveň s vyšší přidanou hodnotou. Bylo by zajímavé, kdyby Hospodářská komora místo skuhrání o predátorech udělala pořádnou studii, jaká část českých firem dodnes visí v méně výdělečné subdodavatelské ekonomice – a kolika se podařilo posunout se do vyšší úrovně značkové ekonomiky, kde své věci vymýšlejí a prodávají přímo vlastním zákazníkům, nikoliv coby součástky do výrobků se značkou Made in Germany.

O tom, že se alespoň část ekonomiky ze zóny levné práce dokázala posunout výš, asi nejlépe vypovídá fakt, že sem začali za prací přicházet lidé z Řecka, Španělska, a dokonce Itálie. Zemí, kde jsou celkově stále nesrovnatelně vyšší průměrné platy.