Minulou sobotu jsme zažili jeden z nejteplejších dnů letošního roku, v centru Prahy teplota dosahovala 33 stupňů. Na Staroměstském náměstí se konal už druhý pokus zahájit vztyčování mariánského sloupu. Počasí je jediná polehčující okolnost, která člověka napadne, když z odstupu hledá aspoň nějaké vysvětlení pro čin sochaře Petra Váni a jeho příznivců a pro různá slova při té příležitosti vypuštěná.

Tato strana celý spor otevřela už tím, že si vymyslela „sloup“ a dnes má neustále potřebu spor vyhrocovat. Používá pokrytecké argumenty. Prý tímto sloupem jdeme ke smíření. Koho s kým? V onom roce 1650 sice sloup znamenal bezprostředně díkůvzdání za odražení útoku Švédů na Staré Město pražské, ale ve sloupu byl samozřejmě zakomponován i symbol rekatolizace, tedy brutálního obracení českých zemí na jinou víru, než k jaké předtím docela přirozeně dospěly.

Není náhoda, že ačkoli jezuité původně chtěli vztyčit sloup před Klementinem, nakonec stanul na místě, kde o třicet let dřív habsburský císař nechal popravit 27 českých pánů. A stejně tak nebyla náhoda, že reprezentanty odbojných stavů popravili na Staroměstském náměstí, a nikoli na Pražském hradě. Od husitských dob byl protilehlý Týnský chrám střediskem husitství a následně i české reformace. Vedle násilného otočení náboženských poměrů v zemi byla třicetiletá válka také přelomem, na jehož konci téměř zmizela suverenita českého státu. Výstup čerstvého europoslance Alexandra Vondry, který se do Evropského parlamentu dostal jako kritik ředění suverenity z Bruselu, nesvědčí o tom, že by si v sobotu zašel na Staroměstské náměstí popřemýšlet o historii, nanejvýš tak o horlivosti novokřtěnce.

A propos horlivost, fanatismus – těmi se postup sochaře Váni a jeho přátel vyznačuje především. Ani při nejlepší vůli by Váňa nikdy nemohl vrátit na Staroměstské náměstí uměleckou památku, protože do Prahy ze Staré Boleslavi nepřivezl originál, ale ne zcela věrnou nápodobu. Sochař sice nemá vyběhané všechny náležitosti, ale přiveze do Prahy lodí po řece svoje dílo a kotví u Karlova mostu, odkud se s přáteli vydávají do Starého Města asi jako Rychlé šípy do Stínadel. Při prvním pokusu zaberou část nejvýznamnějšího pražského náměstí, obeženou ji plotem a začnou odstraňovat dlažbu. Když je policie přinutí uvést dlažbu do původního stavu, stavějí místo toho při druhém pokusu na náměstí balustrádu, sochařův bratr ji tam hlídá přes noc. Může to být projev náboženského vytržení, ale pokud nežijeme v teokracii, platné zákony stojí výš.

Váňa sice ještě od předminulého magistrátu vedeného Bohuslavem Svobodou získal stavební povolení, to však, marná sláva, nejsou všechna razítka, která potřeboval. Magistrát by ještě musel vydat povolení k záboru, a protože politická vůle se od Svobodových dob změnila a magistrát si před dvěma lety odhlasoval, že sloup nechce, nelze se dnes tvářit jako oběť politiky, která vpadla do správního řízení, kamsi mezi stavební a památkový úřad.

Když na místě sloupu zaparkuje auto městské policie, část sochařových příznivců v tom hned vidí policejní zvůli a současně i zbabělost pirátského primátora Zdeňka Hřiba, který se uchyluje k tupému násilí. Je to asi tak inteligentní, jako když obhájci autonomního centra Klinika přirovnávali její osazenstvo k normalizačnímu disentu a v každém náznaku toho, že by se úřady začaly zajímat o dodržování zákonů, viděli pomalu nástup Pohotovostního pluku VB.

Ano, pan Váňa na kopii sloupu pracuje 22 let, s láskou a bez nároku na odměnu. Ano, na sloup přispěla řada drobných dárců, až někdy vzniká dojem jakési lidové sbírky. Ale právě že to žádná lidová sbírka nebyla. Celé toto pozdvižení nese poměrně úzká skupinka lidí, kteří se svým zápalem už natolik vzdalují zbytku světa, že si snad ani neuvědomují, jak jejich vyvádění působí na okolí. Váňův mariánský sloup se stal Klinikou pro katolíky, tedy pro bizarnější, bojovně naladěné proudy českého katolicismu. Jistě je v zájmu jakési širší konzervativní fronty, aby v něm tvořily jen malou část.