Na gymnáziu v Hradci Králové učil v letech 1871–1897 matematiku a fyziku, už během této štace však proslul jako oprávce českého jazyka. Nebyl to purista lepící neologismy typu piskorukofoukohmatec (klarinet) nebo rukonohokolorychlostrk (velociped), nýbrž básník, který je vytvářel ze slovních kořenů. Jakuba Hrona užívajího přízvisko Metánovský inspirovaly tvary, které původnímu významu občas odpovídaly, ale často se mu jen blížily „kořenovými zvuky“. Jeho konstrukty tak perlily svéráznou zvukomalebnou poetikou.

Příkladem je třeba substantivum jacháda (pohyb, postup, metoda). Tvůrce pominul nabízející se ruské sloveso jechať s kořenem „je“. Použil „ja“ z anglické „jachty, která výtečně jachá“, přičemž mu vůbec nevadilo, že výraz yacht se čte „jot“. Postup je zcela zmatený, ale výsledek nesejde čtenáři z mysli. To je pro novotvary Hrona Metánovského typické.

Hmota (lat. materia) je podle něho háma s kořenem „ham“. Komentář kvazilogicky cílí k slovesu hamat a profesor se také nechal slyšet, že přece už první dotek každého kojence spočívá v hamání mateřského mléka. Hámitenstvo je ekvivalentem materialismu, idealismus je pak vidinatenstvo.

Naprosto mu učarovala přípona „ba“. Dokonce jí věnoval spis s titulem Přípona tvorebná „ba“ v úpravě zákonité. Z kořene „st“ syčícího z českého „jest“ i latinského „est“ stvořil pojem zestvoba (existence), z jiných morfémů pak desítky dalších: učba (učení), myselba (myšlení), konba žijby (curriculum vitae), umba žijby (umění života) atd. Zvláštní pozornosti se na královéhradeckém gymnáziu těšil neologismus čujba (vnímání). Zasloužil si ji díky Hronově publikaci Čujba i jsoucno prostora a přezdívce Čujbák, jíž ho studenti obdařili. Traduje se, že výzvu k udržování čistoty na školních záchodcích zdůraznili dovětkem „aby šla lépe čurba a sralba“.

Vžbluňsk

Nauku o kořenech dovedl Hron Metánovský k dokonalosti. Využil matematického vzdělání a jal se permutovat všechny hlásky abecedy mezi sebou s úmyslem sestavit tabulky vyjadřující veškeré kořenové varianty. Nadlidský úkol si zjednodušil zformováním tříd. I. třída je prostá: čítá jen samohlásky, kombinace samohlásek (tzv. dvojny) a souhlásky (zvučky). Kořenů je 57. V II. třídě permutoval kořeny první třídy a dospěl k 702 morfémům, z nichž má být použitelných jen 316.

Tvar jednoho z nich zní „ča + i“. Značí prý nejen čaj, ale rovněž kořen ve slovesech načati, počati, začati. Z toho údajně vyplývá, že například uskupení „če + ch“ pojmenovává kromě národa v jakési přidané hodnotě i jeho vlastnosti. Hron to v díle Kořeny slovné řeči lidské s ohledem na slovanštinu vysvětlil: „V atlase od Prunera, nalézajícím se v gymnasiu v Hradci Králové, je na mapě pro Čechy výtisk: Czaechen. Slovo to dozajista odvozeno z: čaich = čaech = čech. Dle toho značena slovem Čech osoba začínající práci, kráčející v popředí. Čech = archont, vůdec, vodič, voditel, velitel.“

Od kořene „ča“ je k Čechovi daleko a k našemu mytickému praotci ještě dál, šíře Hronových etymologizačních úvah je nicméně nezbadatelná. Ve jmenované knize dále uvedl, že III. třída obsahuje 70 200 permutací, ale „jen 3571 jich může být pojato v řeč slovanskou“. Obměn ve IV. třídě je přes milion a ještě V. třída zahrnuje libozvučné soujemy, například „chroust“, „plosk“, „mlask“, „pleest“ (odtud plést) atd. Další třídy už jsou „chudy na jakostech pěkných“, i z nich však profesor ve vtíravé touze po úplnosti vybral několik pozoruhodných abstrakcí: z VII. třídy třeba „straňsk“, z VIII. „vžbluňsk“ a z IX. „vzhlarmsk“. Psycholog, teoretik humoru a Hronův propagátor Vladimír Borecký v knize Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby jeho vědecké postupy trefně vystihl: „Jejich obecným rysem je rozmělnění původní intuice v nepodstatnostech, které v nenapodobitelné zabíhavosti dosahují dalších rozměrů komična.“

Kudy kula marně plula

Hron konstruoval kořenové tabulky proto, aby kolegové nemuseli nic vymýšlet a při tvorbě slova sáhli k hotovému. Nemohl tušit, že přitom bezděčně sklenul jen těžko překonatelné veledílo experimentální poezie. Jeho stopa na příslovečném „okraji literatury“ je vůbec hluboká, ať už jde o filologii, poezii, nebo patafyziku. Její tvůrce Alfred Jarry ji vymezil jako „vědu imaginárních výsledků“. Dílo o třiatřicet let staršího Jakuba Hrona Metánovského je vším jiným, jen ne perzifláží, a přesto Jarryho definici přesně odpovídá.

O geometrických tělesech vydal dvě práce, Objev a popis nových pravidelných hranatin a Objev a popis dvojpravidelných hranatin. Zejména ho zajímaly dva typy složitých mnohostěnů, jež v jedné z básní oslavil veršem („já pevných projdu hranatin tvar, zákony jim dám“), nazval ruťáty a kosáty, a nejenže je popsal, ale i vyrobil z papundeklu a vystavoval na Národopisné výstavě českoslovanské roku 1895.

Exaktní ráz uvedených těles uspokojoval Hrona matematika („pomáhají ku výzpytu zákonů tvorebných“) i estéta („kosohranatiny náležejí k nejkrásnějším tvarům prostorným“).

Jako silozpytce a badatele v oblasti hvězdovědy ho vzrušovaly rovněž koule: hámou jachaly nedroby a bezdíláty (molekuly a atomy), vesmírem Zemuna a další oběžnice. Sférickou obsesi naznačila i výroba dětské hry s koulemi a báseň Kuželníková: Kuželek jsou zvyky ladné, / když jich na hod devět padne. / Méně ladná jesti skula, / kudy kula marně plula.

Studium praktické etiky vtělil do knihy Skutky lidské čili Jeden tisíc špatnot žijby a konby lidské. Nová jacháda, v níž zaznamenal tisíc příkladů odvěkého zápasu zla (špatnota) a dobra (přístojnota). Vypisoval si je z novin, z mravoučných příběhů i z vlastní zkušenosti. Dále ho poutala filozofická propedeutika (Libomudravna), astronomie (Rozborava vesmíra), logika (Myslavna a Větavna) atd. atp. Vypočítávání dalších zájmů tohoto mistra patafyziky by připomínalo pokus, při němž zkoumal sílu jednotlivých hlásek v gramech (intenzita výdechu), ve vteřinách (doba výdechu) i milimetrech (dráha od hlasivek k ústnímu svěrači). Byl by to popis pro popis.

Nelze však pominout jeho insitní verše. Ignát Herrmann mu v časopisu Švanda dudák uveřejnil například báseň Housle. Houslí duť a tenké stěny / jako duch a oko ženy / okouzlují celý svět, / všude síla, jarý vzlet. / Struna houslím popud dává, / z ruky délku, míru brává, / z chvějů zvuky naplete, pak je seje po světě. Potud první dvě sloky. A jedno něžné čtyřverší závěrem, bez názvu. Lijou v sklárně Harrachově sklenice, / lijou, lijou, / i když slunce svítí / i když denice… Borecký si všiml, že Hronovy dadaistické impulzy kongeniálně rozehrál až Theodor R. Field, básník a tvůrce fiktivního národa Krhútů.

Ode Sluna k Zemuně

Jakub Hron se narodil 4. června 1840 v Metánově na Pelhřimovsku v domě s hospodou, otec Jan však živnost neprovozoval. Vykonával úřad rychtáře. Jakubův svéráz vytáčel kantory od obecné. Na gymnáziu v Českých Budějovicích mu ředitelství udělilo consilium abeundi, mladík musel ústav opustit a maturoval v Jindřichově Hradci až v pětadvaceti letech. „Stařec“ mezi mladými. Tento úděl ho po studiích matematiky a fyziky v Praze a Vídni sužoval i na gymnáziu v Hradci Králové, kde působil dvanáct let ve funkci pouhého suplenta. Teprve v roce 1883 se stal učitelem a tři roky poté ztropil skandál, když se představil zemskému inspektorovi slovy: „Jakub Hron, nejstarší náměstník v Království českém!“ A ředitel Jan Květoslav Klumpar mu konečně vystavil profesorský dekret. V jeho šestačtyřiceti…

Klumpara lze pochopit. Hron budil pozornost nejen jazykem a spisy, ale i nutkavým vynálezeckým puzením. Šokoval už outfitem. Nosil klobouk hronoid s ventilem zajišťujícím mozku ideální atmosférický tlak a blátoměrné boty s podrážkami o tloušťce cihly, jimiž měřil hloubku marastu. „Není noha pro botu, ale bota pro nohu,“ umravňoval kritiky.

Při hodinách silozpytu měřil se studenty odlehlotu (vzdálenost) Zemuny ode Sluna. Činil tak kulstínměrem sestávajícím z několikametrové tyče s úhloměrem a druhé s koulí a bílou deskou, na níž odečítal postup stínu. Práci oponoval ředitel vídeňské hvězdárny Edmund Weiss, rodák z Jeseníku a vrstevník. Označil ji za obskurní a uvedl, že úchylka 1 mm na desce znamená 130 000 mil v prostoru. „Pochodil jsem špatně. Jen úštěp a pochyba a nevěra,“ postěžoval si Hron deníku. Výpočty však shrnul do spisu Nová určba odlehlot oběžnicových ode Sluna s přípojkami.

Kalamář starce kojivý

Další podivuhodný mechanismus vězel v pozadí vztahu s jistou Kateřinou Krejcárkovou. Strýc této slečny vlastnil zámečnictví a sestrojil model Hronova prvního patentovaného vynálezu, bezkolejné lokomotivy. Měla jachat po silnici, sama si před sebe klást koleje a za tendrem je zase vyzdvihovat. Patent vozohybu nese vročení 1871. K výrobě nikdy nedošlo a zaniklo i zmíněné erotické chvění. Hronův zjev ženy vůbec odrazoval a ve staromládenectví se mu nakonec zalíbilo.

Vrcholem jeho objevitelských kreací se stal o dvacet let později buňát nekotitelný. Kalamář, který dovedl až k sériové výrobě. Prodával se s dadaistickým reklamním výčtem tzv. Dobrot, jichž je rovná stovka: Buňát ku krásopisbě pobádavý. Mladistvě tvářivý. Hněvivce krotivý. Útrobořadivý. Ve výši i v nizotě stejně klidný. Chudé neobtěžující. Starce kojivý atd.

Na sklonku 80. let převzal vedení ústavu nový ředitel Vilém Steinmann a tomu se začal podivínský člen sboru brzy zajídat. Pohár trpělivosti přetekl při maturitách v roce 1897. Důvod tkvěl v Hronově obsedantním purismu. Student byl bažák (bažil po vzdělání), profesor zpyták a inspektor pozorovák, jenže, ó hrůzo, zemský inspektor počal klást otázky sám. Hron mu to vytkl: „Když bažáky zkouší pozorovák, nemusí zde býti zpyták.“ Opustil posluchárnu a poté i školu, protože ho Steinmann nechal předčasně penzionovat. Kolegy při odchodu poctil hostinou. Podávala se jícha z hovadiny s řízlicemi (hovězí polévka s nudlemi), kokrhec výmiška s omokem česenu (kapoun s česnekovou omáčkou), černec a svinstvo (černá káva a závin).

S Hradcem Králové se rozloučil vynálezem (jak jinak?) balonu ve tvaru slona s košem spočívajícím na jeho hřbetu. Přistávající chobotnatec nevláčí aviatika porostem, nese ho jako mahárádžu. Vzlet v létě 1901 ovšem skončil neslavně. Obal praskl a následoval sloní pšouk o objemu 160 m³ svítiplynu.

U stropu bylo tepleji

V témže roce jednašedesátiletý penzista Hron přesídlil do Prahy a zapsal se ke studiu na lékařské fakultě. Při vyplňování přihlášky k pobytu oslovil policejního koncipienta: „Pane souchňapáku!“ a vypukl incident, který vyžehlil latinskou etymologií: concipio = sebrati, spolu lapati, chňapati. Kolegy mediky nadchl objevem pitevního dmuchadla. Šlo o balonek se zapáleným doutníkem, jímž zaháněl pach v pitevně. Obcházel mrtvoly a hlásil: „Nekouřím, a přece kouřím.“

V hradní restauraci Vikárka patřil ke štamgastům. Vyprávěl o svých vynálezech a jeden z nich, ozubené čelisti jménem lazuto, přinesl ukázat. Horoval, že s ním lze zlézat stromy a v korunách se oddávat snění. Příběh prolnul do přípitku LAZUTO EX a transponoval v nonsens LAZUTO GEST, který visel desítky let na zdi v podobě tabulky. Nikdo už prý dávno netušil, co ten staročesky znějící nápis znamená.

Studium bral velmi vážně a dotáhl to k úspěšnému složení prvního rigoróza (k získání titulu MUDr. tehdy vedly tři rigorózní zkoušky). U druhého z patologie však ztroskotal a profesor Jaroslav Hlava ho pokáral: „Bohužel jste nevěděl nic z toho, nač jsem se vás ptal.“ Hron údajně odvětil: „Pane zpytáku, vy jste se mě bohužel také neptal na to, co vím!“ Ještě v šestašedesáti nastoupil na práva, kde pobyl dalších sedm semestrů, ale v roce 1910 studia definitivně opustil a vrátil se do Metánova. Synovec mu dal v rodném hostinci k dispozici taneční sál s devíti okny o rozloze 96 m² a profesor ho zařídil po svém. V koutě strašila kostra, za okny lučební křivule, podél zdí stály lavice s knihami a uprostřed psací stůl a hovník, ergonomicky tvarovaný otoman. Zařízení vévodil kladkostroj a bedna zvaná kenija, v níž Hron v zimě sedával a vytahoval sám sebe ke stropu, kde bylo tepleji. Inu, silozpytec! Věřil, že se dožije sta let, nicméně zemřel 29. dubna 1921 doma na následky nachlazení.

Karel Čapek o něm napsal do Lidových novin nekrolog, v němž ho připodobnil k Donu Quijotovi, básník T. R. Field ho pozdravil verši Mělký člověk dneška sice lůj by / koupil spíše nežli výtisk Čujby, / my jsme ale byli jiná generace, / do vědy „hr!“ stejně jako do legrace. Zbývá dodat, že mezi jeho žáky patřil hudební skladatel Karel Moor, který zkomponoval mj. operetu Pan profesor v pekle. Souvislost s Jakubem Hronem však nikdy nepotvrdil.