V Německu na tři letní měsíce snížili daň z pohonných hmot. Jedná se o podobné opatření, k jakému se v Česku uchýlila vláda česká. Rozdíl je v tom, že německá vláda otevřeně připouští, že čerpadláři v zemi promítli snížení daní do konečných cen jen ze zhruba 50 procent. Někteří němečtí ekonomové dokonce spočetli, že jen ze zhruba 30 procent (viz zde). Ministr hospodářství Robert Habeck proto volá po tom, aby se zamezilo kartelovému jednání největších provozovatelů čerpacích stanic v zemi.

V Česku je to ovšem jinak. Máme tu na rozdíl od Německa vysoce solidární čerpadláře, hotové dobráky od kosti, kteří by se rozkrájeli, jen aby motoristům ulevili od současné inflační tísně.

Že tedy tvrdí samotní čerpadláři, že přenášejí snížení daní do konečných cen v plné míře, nepřekvapí. Na rozdíl od Německa to ale tvrdí také sama česká vláda. Alespoň tedy v rámci svých šetření nepřichází na to, že si čerpadláři marži nadměrně navyšují.

Takový závěr ovšem odporuje dosavadním ekonomickým poznatkům z různých částí světa. Třeba na počátku milénia ve Spojených státech, konkrétně státech Illinois a Idaho, přenášeli tamní čerpadláři do konečných cen pro zákazníky snížení daně jen ze 70 procent (studie z recenzovaného vědeckého časopisu zde). V roce 2020 zase ekonomové dospěli na základě dat z Německa a Francie k tomu, že pumpaři promítli pandemické snížení daně z pohonných hmot do konečných cen na totemech průměrně pouze ze 61 procent (studie zde).

Dnes již „klasikou“ mezi ekonomickými studiemi k asymetrii reakce na daňové změny je ta k jednání finských kadeřníků (viz zde). V lednu 2007 finská vláda snížila DPH z kadeřnických služeb o 14 procentních bodů, aby ji v roce 2012 vrátila zpět, tedy navýšila opět o 14 procentních bodů. Jenže na snížení daně v roce 2007 reagovalo snížením své ceny pro zákazníky pouze 40 procent finských kadeřníků. Zbytek, 60 procent z nich, ponechal cenu beze změny – a navýšil si marže i zisk. Když se ale v roce 2012 vracela daň na původní úroveň, v odpovídajícím rozsahu zdražilo své služby celých 100 procent finských kadeřníků. Intenzita reakce na snížení daně tak byla jen zhruba poloviční v porovnání s intenzitou reakcí na zvýšení daně. Snížení daně umožnilo podstatné části kadeřníků navýšit si své marže. Trh to toleroval. Trh totiž není dokonalý, jako nejsou dokonalí lidé. Trh je koneckonců jen množinou – obchodujících – lidí.

Jestliže tato asymetrie existuje v tak rozsáhlém souboru dat, jaký představují nejen finští kadeřníci, ale všechny změny DPH v EU za dvacet let, je zřejmé, že čekat při snížení DPH (či spotřební daně) na pohonné hmoty v ČR jeho plné promítnutí do konečných cen hraničí s neznalostí elementárních ekonomických poznatků.

Vláda v ČR na rozdíl od té německé nemusí chtít připustit, že snížení daně čerpadláři plně nepromítají, z politického důvodu. Musela by přiznat totiž nejen to, že její politika snížení daně zcela nezabírá. Hlavně by ale musela přiznat, že snížením daně tudíž přihrála zhruba 1,5 miliardy korun daňových poplatníků čerpadlářům jako bezpracný bonus (z celkově čtyř miliard, na kolik má snížení daně na čtyři měsíce státní kasu vyjít). A to navíc zejména čerpadlářům zahraničním, polským a maďarským, kteří v ČR provozují dvě největší sítě čerpacích stanic, v nichž stále ve velkém českým řidičům prodávají zlevněnou ruskou ropu, resp. produkty z ní, za západní ceny.

Z důvodu hluboce schodkového rozpočtu je snížení spotřební daně jen dalším dluhem. Ten budou pomáhat splácet chudí lidé, kteří sami ani auto nemají. Třeba tak, že si zakoupí potraviny. V jejich ceně už je započtena DPH. Chudí lidé, kteří nemají auto, tak přispívají na pohonné hmoty bohatším, kteří jej mají. A navíc se snížením daně podporuje ruský ropný byznys. Například druhý největší provozovatel čerpacích stanic v ČR, maďarský MOL, letos dle analytických odhadů zdvojnásobí svůj hrubý zisk z rafinace. Zpracovává totiž ruskou ropu, jež je kvůli západním sankcím v rekordní slevě. Produkty z této ropy, jako je benzin či nafta, prodává – i českým řidičům – za západní ceny. A Fialova vláda mu teď ještě ulevuje od daní, které ovšem ani MOL plně nepromítá do cen na totemech.

Vždyť například v prvních dvou dnech po snížení spotřební daně z pohonných hmot v ČR, 1. a 2. června, pumpaři zlevnili benzin v rozsahu odpovídajícím přenosu pouze 53 procent snížení daně do cen na totemech (měli zlevnit o 1,80 koruny na litr, ale zlevnili jen o 96 haléřů na litr). Vzhledem k růstu cen ropy a velkoobchodních cen paliv tak lze předpokládat, že tuzemští pumpaři přenesli nižší daň do cen jen ze zhruba šedesáti procent. Což odpovídá výše uvedené zkušenosti ze zahraničí, ať už ze současnosti, nebo minulosti.

Kartelové jednání čerpadlářů se obecně poměrně těžko prokazuje. V praxi je složité určit hranici mezi tím, kdy od sebe pouze „opisují“ a kdy už je základem cenotvorby vyloženě nekalé jednání, dohoda poškozující zákazníka. To, že se však budou čerpadláři snažit využít – nebo zneužít, záleží na úhlu pohledu – současné mimořádné situace, včetně přechodného snižování spotřební daně (a návazně na ni tedy i DPH, jež se počítá se základu poníženého o nižší spotřební daň), je nabíledni. Překvapivé by bylo spíše to, pokud by pumpaři situace nevyužívali ve svůj prospěch. To by vlastně dokonce odporovalo přirozenosti člověka jako takového i přirozenosti trhu, který koneckonců není ničím jiným než souhrnem lidí – s jejich silnými i slabšími stránkami.