Vynadat kolegům do pokryteckých idiotů, šéfům do zbabělých slabochů, oznámit všem, že se na to můžu taky vykašlat, prásknout dveřmi a odejít s hlavou vztyčenou, o tom jistě snil nejeden člověk, který je se svým zaměstnáním nespokojený. Téměř doslovně to nyní předvedla již bývalá komentátorka a editorka deníku The New York Times Bari Weissová. Ta v úterý podala výpověď a při té příležitosti publikovala svůj rezignační dopis. Proprat více špinavého prádla a spálit více mostů snad ani nemohla. O situaci nejen v NYT, ale v médiích všeobecně to nevypovídá nic dobrého.

Když v listopadu 2016 vyhrál Donald Trump prezidentské volby, v New York Times zpanikařili. Nejen protože zvítězil kandidát, kterému nebyli nakloněni, ale protože s touto možností vůbec nepočítali. List na základě dat a průzkumů předpokládal vítězství Hillary Clintonové s pravděpodobností 91 %. Když však dorazily výsledky, deník považující se za autoritativní „záznamník“ amerického života, s hrůzou zjistil, že velké části Ameriky nerozumí. Jal se proto najímat lidi, kteří by to mohli napravit. Rozšířil stáj domácích „konzervativců“ o dva členy. Ke komentátorům Rossi Douthatovi a Davidu Brooksovi přibyli Bret Stephens a právě Bari Weissová.

Pokud NYT chtěly někoho, kdo by dokázal poskytnout náhled do Trumpova světa, tak žalostně selhaly. Nikdo ze čtveřice totiž Trumpa nevolil. Brooks a Stephens jsou v podstatě republikáni předtrumpovského stylu, kteří mají současného prezidenta za šaška. Douthat je konzervativní katolík, trumpismus ze čtveřice chápe asi nejvíc, ale považuje ho za nezpůsobilého k vládnutí. A Bari Weissová se ani za konzervativce nepovažuje, označuje se za centristku.

Tradice NYT mít v komentátorské sekci několik konzervativců poskytujících liberálním čtenářům pohled druhé strany je poměrně dlouhá. Přesto každý nový pravicový přírůstek je vnímán jako nepřátelský výsadek. Brooks do deníku nastoupil v září 2003. „Prvních šest měsíců bylo bídných. Nikdy předtím mě nenáviděli v masovém měřítku,“ vzpomínal Brooks pro magazín New York. Po prvním Stephensově komentáři, ve kterém zpochybnil zavedené uvažování o globálním oteplování (myslí si, že probíhá, ale jeho nebezpečí se přeceňuje), internetové davy žádaly jeho vyhazov. Z nějakého důvodu však největší nenávist je věnovaná právě Weissové.

Občas nevraživost levice dosahovala bizarních rozměrů, třeba když komička Michelle Wolfová, jedna z těch, které více záleží na tom, aby jí ti správní lidé tleskali, než aby byla doopravdy vtipná, věnovala prostor k poplivání Weissové v jednom svém skeči.

Horší však byla šikana od kolegů Weissové. „Nazývali mě nacistkou a rasistkou; naučila jsem se nevnímat komentáře o tom, jak „znovu píši o Židech“. Několik kolegů, kteří byli vnímáni jako ke mně přátelští, bylo kvůli tomu spolupracovníky otravováno. Moje práce a můj charakter byly otevřeně ponižovány na firemním Slacku, kde se pravidelně přidávali hlavní editoři. Tam někteří kolegové trvali na tom, že musím být vyrvána z této firmy, jestli se má stát opravdu „inkluzivní“, jiní vedle mého jména postovali emoji seker. Další zaměstnanci New York Times mě veřejně očerňují jako lhářku a nesnášenlivého člověka na Twitteru beze strachu, že jejich obtěžování se setká s odpovídající reakcí,“ stojí v dopise Weissové.

Nenávist k Weissové je záhadou. Její názory v drtivé části společnosti jsou naprosto nekontroverzní a tak do roku 2014 by nevyčnívaly ani v NYT. Je silně proizraelská, hodně píše o antisemitismu a kritizuje některé aspekty progresivismu. To Stephensovy názory na klimatickou změnu nebo Douthatovo napůl vážné snění o vládě katolické aristokracie jsou mnohem více mimo mainstream. Naopak Weissová jako Židovka a otevřená bisexuálka by měla patřit do chráněné kategorie. Douthat se Stephensem ale nakonec jsou považováni za neškodné exoty. Weissová je kacířka.

Stejně zdrcující pro NYT jako šikana Weissové je kultura, která v novinách zavládla. „Twitter není v tiráži New York Times. Ale Twitter se stal jejich ultimátním editorem. Jak etika a zvyklosti té platformy byly adoptovány tímto listem, tak list sám se stal druhem performativního prostoru. Příběhy jsou vybírány a vyprávěny způsobem, který potěší nejužší publikum, místo aby dovolily zvídavé veřejnosti číst si o světě a pak vyvodit vlastní závěry,“ popisuje dění v deníku Weissová.

Dále dává příklady. „Připojili jsme poznámku editora z cestopisnému článku z Jaffy, krátce poté, co jsme ho vydali, neboť se nedotkl důležitých aspektů uspořádání a historie Jaffy. Zatímco stále jsme nic nepřipojili k podlézavému interview Cheryl Strayedové se spisovatelkou Alicí Walkerovou, pyšnou antisemitkou, která věří v ještěří ilumináty.“

Pak pokračuje. „Jsme záznamníkem pro ty žijící v daleké galaxii, jejichž starosti jsou hluboce vzdálené starostem většiny lidí. Je to galaxie, ve které, abych vybrala jen pár nedávných příkladů, je sovětský vesmírný program oslavován pro svou diverzitu; doxxing teenagerů ve jménu spravedlnosti je schvalován; a seznam nejhorších kastovních systémů obsahuje Spojené státy vedle nacistického Německa.“

Ke konci popisuje tři pravidla, kterých se musí začínající novináři držet, pokud chtějí uspět. „První pravidlo: Říkejte, co si myslíte, jen na vlastní nebezpečí. Druhé pravidlo: Nikdy nenavrhujte článek, který jde proti narativu. Třetí pravidlo: Nikdy nevěřte editorovi nebo vydavateli, který vás povzbuzuje, abyste šli proti srsti. Nakonec vydavatel podlehne davu, editora vyhodí nebo přeloží a vás nechají napospas.“

Obrázek, který Weissová črtá, tak není lichotivý. Popisuje redakci, nad kterou šéfové ztratili veškerou kontrolu, kde mladí radikálové požadují vyhazov těch s nepřijatelnými názory a která odmítá publikovat cokoliv lehce kontroverzního. Náznaky, že se tak děje, tu již byly dříve. Třeba když byl odejit šéf komentátorské sekce, protože nechal publikovat komentář republikánského senátora Toma Cottona kritizující rabování. Nebo nejrůznější úniky ze Slacku New York Times dokazující, že nejde o zrovna šťastné místo. Dopis Weissové je však první popis od insidera, který potvrzuje ty nejhorší domněnky. Nejvlivnějšímu americkému deníku nelze věřit. Navíc se nejspíše jedná jen o špičku ledovce. Stačí se podívat na třeba na zpravodajství Guardianu nebo slavné BBC, ale třeba i polské Gazety Wyborczej.

Je to nepochybně velká škoda, protože důvěryhodná a kvalitní žurnalistika je nepochybně potřeba. Na smutnou budoucnost NYT ukazuje tvorba Taylor Lorenzové. Ta je stoupající hvězdou deníku, má na starosti reportování o dění na internetu. Zároveň často organizuje virtuální lynčovací davy, sama na Weissovou na Twitteru ostře útočila. Ve stejný den, co Weissová rezignovala, jí vyšel článek o dortech, které nevypadají jako dort. Pulitzerovy ceny se jistě jen pohrnou.