Mohl tu klidně stát nějaký unifikovaný přístřešek z nepřeberné nabídky katalogů. Bylo by to rozhodně snazší a možná i o pár korun levnější řešení. Nikdo by se nad tím nepozastavil – dělá se to tak přece všude a obec má ostatně důležitější věci na práci než se zabývat pouhou zastávkou autobusu, kterou stejně využívá jen pár lidí na pár minut. Přesvědčivých argumentů by si starosta malého městyse na Vysočině našel bezpočet.

Jenže nechtěl. Práci se snaží dělat pořádně. A díky tomu v jeho „rajonu“ vznikly dvě malé, ale milé stavby, které nejenže dělají radost všem místním, navíc přitahují pozornost z různých koutů republiky. Jedna z nich se dokonce stala suverénně nejmenší a nejlevnější stavbou, která se probojovala mezi nominované projekty letošní České ceny za architekturu.

Dělat věci pořádně

Není malých úkolů a v architektuře to platí dvojnásob. Jak ze strany zadavatele, tak autora. Dnes se často mluví o jakémsi architektonickém vzestupu českého venkova. Důvody jsou jednoduché. I v docela malých městech, obcích a vesnicích u nás v posledních letech vzniká stále víc kvalitních staveb malého měřítka. Dosáhnout kvalitního řešení totiž nestojí na výši investovaných prostředků, ale odhodlání a chuti věnovat úkolu trochu víc péče – pouze tak lze dosáhnout výsledku, který kromě účelnosti nabízí i vyšší přidanou hodnotu. V tomto ohledu jsou autobusové zastávky v Krucemburku tou nejlepší ukázkou.

„Nemám rád, když se věci dělají jen tak. Narychlo a bez myšlenky,“ vysvětluje starosta vysočinského městyse na Havlíčkobrodsku Otto Kohout, proč se rozhodl spolupracovat na banálním projektu rekonstrukce místní zastávky s architektem. Když Kohout před šesti lety stanul v čele Krucemburku, našel prý na stole několik stavebních projektů, do jejichž realizace se mu kvůli jejich odbyté přípravě ani za mák nechtělo. Záleží mu totiž na tom, aby měly všechny kroky hlavu a patu. Uvědomuje si hodnotu veřejného prostoru a investici bere jako příležitost změnit věci k lepšímu – nejen po ryze utilitární stránce.

Starosta Kohout se proto obrátil na architekta Davida Ptáčka, rodáka z Krucemburku, který se různých „drobností“ rád chopil. Zpracoval například návrh schodů k místnímu kostelu včetně úpravy okolního prostoru, rekonstrukci a zateplení místní bytovky i aktuálně probíhající revitalizaci náměstí s památníkem obětem války – vše pochopitelně ve skromných podmínkách daných možnostmi městyse.

Zrcadlo ze sběru

První dokončenou realizaci nicméně představovala potřebná oprava místní autobusové zastávky. Nebyl prostor na nějaké „vymýšlení“, architekt Ptáček během jednoho dne vypracoval jednoduchý a přitom hravý návrh, který počítal s proměnou typizovaného zděného objektu do podoby jakési venkovské světnice, kde si každý obyvatel může zpříjemnit čekání na autobus. Někteří zastupitelé měli obavy o údržbu takové zastávky, ta stará se totiž často stávala terčem vandalů. Podmínkou byla instalace kamery uvnitř zastávky a také to, že obec nebude hradit vnitřní vybavení – dřevěný stůl koupil sám architekt, židli přinesl starosta, zrcadlo a věšák pocházejí z místního sběrného dvora, poličky, knihy a obrázky darovali další obyvatelé Krucemburku. Počáteční obavy se nakonec ukázaly jako liché, místní vzali originální zastávku za svou, sousedky třeba chodí zalévat muškáty, které tu samozřejmě nemohou chybět. Ani po třech letech užívání zastávku nikdo znatelně neponičil. Celá realizace vyšla městys na necelých sto sedmdesát tisíc. Je tedy otázka, zda vůbec a o kolik by byl konvenční způsob rekonstrukce levnější.

Na tento projekt pak navázala další autobusová zastávka ve vesnici Hluboká, spadající pod Krucemburk. V tomto případě šlo už o skromnou novostavbu z lokálního smrkového dřeva, kterou zrealizoval místní truhlář. Objekt připomínající tak trochu kukačkové hodiny stál zhruba dvě stě tisíc korun, část nákladů ale stejně jako v předchozím případě pokryly krajské fondy. To opravdu nejsou náklady, které by si obce v rámci nutných investic do infrastruktury a komunikací nemohly dovolit. Záleží jen na tom, jak k nim přistoupí.