Existuje jedna věta snažící se přiblížit laickému publiku sílu náhody a pravděpodobnosti. Ta věta zní: „Posadíte-li nesmrtelnou opici k psacímu stroji a dáte jí nekonečné množství času, dříve nebo později tím náhodným mlácením do kláves sepíše celé dílo Williama Shakespeara.“ Zní to divně, ale finta je v tom, že nekonečno je opravdu až nepochopitelně velké.

Nekonečnem se v našem každodenním životě moc zabývat nemusíme, ale i některé konečné entity jsou ve skutečnosti tak velké, že se vymykají našemu porozumění. Tak například lidí je skoro osm miliard a průměrný člověk infikovaný covidem vyprodukuje na vrcholu infekce miliardy nových virových částic denně. (Kolik přesně? To je velmi proměnlivé, ale vědecké odhady se pohybují mezi 1 miliardou a 100 miliardami denně.) Pokud je tedy na této planetě naráz nakaženo třeba 100 milionů lidí, což je velmi mírný odhad, vyprodukují denně těch virů něco pod trilion. Což je číslo tak absurdně vysoké, že si jej neumí představit skoro nikdo.

Nezdá se příliš pravděpodobné, že by tento proces vznikem omikronu skončil. Základní podmínky pro vznik mutací jsou stále splněny a budou splněny ještě dlouho. Lidí je na planetě více než kdykoliv předtím, většina z nich žije v rozvojových zemích s nepříliš kvalitními zdravotnickými systémy. Tím pádem nové mutace vznikat budou; dost možná nám dříve dojdou řecká písmenka pro jejich označování, než tenhle proces skončí, nebo aspoň podstatně zpomalí.

To nutně neznamená, že by ty nové mutace musely být pro člověka horší. Cílem viru není hostitele zabít, cílem viru je pomnožit se co nejefektivněji a jít dál. Může to být spojeno s těžším průběhem nemoci nebo naopak s průběhem lehčím, toto se nedá dopředu příliš odhadnout. Dokonce ani u nově zachycené varianty omikron zatím není jasné, jestli náhodou nezpůsobuje lehčí průběhy covidu. Možná ano, možná ne, na to je příliš čerstvá a nedostatečně prozkoumaná. Co je jisté, je skutečnost, že už ji zachytili v několika desítkách zemí světa, kam stihla „proklouznout“ před omezením letů z jižní Afriky.

Co z toho plyne pro naši budoucí strategii? V podstatě tři věci.

První z nich je „neslibovat už lidem žádné konečné vítězství nad covidem“. To opravdu nenastane a jediné, co tím můžete vyvolat, je frustrace a nedůvěra obyvatelstva. Má smysl se soustředit na redukci počtu těžkých případů, to ano. Ale i to je lepší dělat „chytře“ než „tvrdě“.

Druhá zní: být opatrní při zakazování různých běžných činností. Představa, že je to „projednou“, případně „naposled“, přestala být reálná, virus se zatím ve své schopnosti přenosu neustále zlepšuje. Žádné ekonomické odvětví nemůže přežít pět nebo deset lockdownů za sebou a čím těžší ruku bude stát uplatňovat při vynucování zákazů, tím větší reakci bude vyvolávat; částečně švejkovskou (přejmenovávání vánočních trhů na farmářské), částečně zuřivou. Lidstvo má obecně kapacitu obětovat hodně v krátkém časovém horizontu nebo málo v dlouhém časovém horizontu, ale obětovat hodně na dobu neurčitou, to už vynutíte jedině hrubým násilím.

A ta třetí je identifikovat slabiny ve zdravotním systému a udělat něco pro jejich posílení. Krize jsou dobré k tomu, že vám ukážou, kde máte slabá místa, daleko nemilosrdněji než libovolný auditor. Jedním z problémů, na které covidová pandemie poukázala v řadě států, je nedostatek zdravotních sester. To ale není kvadratura kruhu, která by byla z principu neřešitelná. To je hlavně otázka podpory odborného školství a také slušných mezd.