Smrt nejbohatšího Čecha Petra Kellnera ukázala, jak důležitá jsou pro zdejší veřejnou debatu devadesátá léta. Kariéra zesnuvšího podnikatele je líčena jako typický příběh devadesátých let, jen znaménka se různí. Pro pokrokářskou levici to znamená příběh, jenž započal v době bezuzdného kradení, v němž tkví všechny naše dnešní problémy. Pro větší část zdejší pravice včetně někdejšího prezidenta Klause (a nejenom jeho) Kellnerův úspěch vyjadřuje možnosti té doby, kdy iniciativní lidé spřádali smělé plány a měli šanci to dotáhnout třeba ještě výš, než tenkrát vůbec tušili.

Ta „kellnerovská“ debata je ale jen variantou sporu, který tu běží už dlouho a asi ještě potrvá. Na jedné straně bojovníci za lepší svět, kteří v porevolučních letech vidí éru, kdy vzniklo vše, co dnes stojí v cestě vítězství obecného blaha – kapitalismus, antifeminismus, „primitivní antikomunismus“, odpor k pravidlům a regulacím, nekultivovanost veřejné debaty a vůbec obecný nevkus a tak dále a tak dále. A na druhé straně bojovníci za „normální svět“, kteří těch několik porevolučních roků vnímají jako etalon zdraví, normality toho, jak by měla fungovat společnost nezmermomocňovaná byrokraty, sociálními inženýry a podobnými existencemi.

Oba ty pohledy jsou samozřejmě zjednodušující – na tom zjištění není nic objevného. V tom prvním se často projevují nechápavost a ahistoričnost, přidá-li se k nim občas až zarážející a intelektuálně vykloubená adorace předrevolučních poměrů, mocenský tah a „betonový“ akademický jazyk, může být výsledek docela odpudivý. Zastavil bych se ale u druhého zjednodušení, mně v něčem bližšího – a možná i části čtenářů těchto stránek.

Představa, že zmatku a některým vskutku nebezpečným tendencím současného světa by bylo možné vzdorovat „návratem do devadesátek“, je mylná a taky nenaplnitelná. Také proto, že ta doba nemůže sloužit jako model „normálního světa“, byla totiž všechno možné, jen ne normální. Ani jiná být nemohla. Čas přerodu a erupce svobody po letech vynucované konformity musí být v mnohém abnormální – extrémní v mnoha ohledech, ve zpětném pohledu nepochopitelný, taky strašně naivní, uvolněný i neurotický, gründerský i snivý.

Generace dnešních padesátníků, toho zvolna odcházejícího establishmentu, na něj má často pěkné vzpomínky, byla tehdy stará „tak akorát“, dost na to, aby význam těch změn vnímala a užívala si je, a zároveň dost mladá, aby do toho svobodného života naskočila bez pocitu, že toho musí strašně moc dohnat.

A před jejími příslušníky se otevřely velké možnosti v mnoha oblastech (třeba té mediální), kariéry udělané za časů komunismu pozbyly významu (spíš to tak mohlo naivnímu oku připadat), kdekomu se otevřela cesta k rychlému vzestupu. Žilo se intenzivně, někdy docela divoce, hezky se na to vzpomíná. Jenomže hezké vzpomínky nejsou nosná politická myšlenka. A z nostalgie se nedá „uplést“ politický program.

A právě nostalgie může to vyvolávání „devadesátek“ ovlivňovat, úplně obyčejná a pochopitelná touha vrátit se do časů mládí, v nichž se svět taky zdál veselejší a otevřenější, kdy toho měl člověk víc před sebou a dotírající mladí, pro něž představuje překážku jejich vzestupu, mu nepřipomínali jeho věk, nevysmívali se jeho zestárnuvším pravdám.

Taková nostalgie jistě může být tématem hovoru mezi vrstevníky, těžko ale může oslovit lidi, kteří ji nesdílejí, třeba z toho nejjednoduššího důvodu – nebyli v těch zlatých časech na světě, případně byli příliš malí na to, aby si je pořádně užili.

Představa, že idea návratu do nějaké minulé doby může být pro většinu společnosti přitažlivá, je iluzorní, už jenom proto, že je nesmyslné po mladších lidech chtít, aby poslušně přijali měřítka a vůbec vidění těch starších. To neznamená odhodit principy, které člověk vnímá jako podstatné, ale spíš o nich mluvit jiným způsobem než tím nostalgicko-pamětnicko-vševědoucným.

Ty hezké vzpomínky lidem, kteří si užili devadesátá léta, už nikdo nevezme. Těžko ale chtít po lidech, kteří tu opěvovanou i kritizovanou dobu nezažili, aby si z cizích vzpomínek udělali svůj program.