Během sněmovní rozpravy před hlasováním o důvěře vládě na sebe po čase opět upozornil, dohadoval se s Miroslavou Němcovou o minulosti své rodiny, podílu otce na mučení politických vězňů v Uherském Hradišti. Miroslav Grebeníček mladší. Dlouhou dobu rekordman polistopadového Česka v počtu roků ve funkci předsedy politické strany – teprve nedávno ho „dohnal a předehnal“ Grebeníčkův nástupce Vojtěch Filip. Grebeníček byl pro veřejnost i straníky tváří českého porevolučního komunismu, jeho reprezentantem, zosobněním. Tváří nejenom ve smyslu přeneseném, ale i doslova, máloco vystihuje zdejší komunismus a jeho obraz ve vzpomínkách lidí přesněji než fyziognomie bývalého předsedy KSČM.

O českých komunistech se často říká, že byli a jsou nereformovaní, to je jistě také Grebeníčkova „zásluha“. Právě ta nereformovanost ale KSČM pomohla přežít až dodneška. V Polsku nebo Maďarsku, v nějaké míře i na Slovensku se někdejší vládnoucí komunistické strany transformovaly v plus minus standardní politické partaje levého středu. Pár let po pádu totality se podílely na vládě, aniž to mělo nějaké zásadní systémové důsledky. Ti tuzemští nereformovaní starokomunisté se k jakémusi podílu na vládní moci dostali až teď. Na druhou stranu – oproti těm partajím z dalších visegrádských zemí ještě existují jako jakžtakž relevantní parlamentní síla. Máme to ale štěstí.

Tuzemští „starokomunisté“ koketovali s reformní cestou, když si za předsedu zvolili filmového režiséra Jiřího Svobodu. Rychle ale ten „omyl“ korigovali. Vydali se cestou, jejich oblíbeným termínem řečeno, „poznané nutnosti“. Zatímco třeba polští a maďarští komunisté se v osmdesátých letech podíleli na uvolňování poměrů (a byli za to také kritizováni československým tiskem), byla tehdejší KSČ ještě v roce 1989 důsledně normalizovaná strana. Ideologicky rigidní, skeptická vůči novotám, které tehdy přicházely z Moskvy, a také ideologicky „vyčištěná“. S nástupem normalizace se zbavila statisíců někdejších reformistů, čímž se zbavila také intelektuálního potenciálu. Převládajícím typem tuzemského stranického funkcionáře byl v následujících desetiletích veledůležitý a nebezpečný pitomec. Jeho hlavní devízou pak byla loajalita ke stranickému vedení, schopnost kafrat v těch správných frázích, jaké požadoval ten který den. Vznikl tak aparát ovládaný diktátem ideologicky ospravedlněné (pod)průměrnosti, byl tomu odpovídajícím způsobem výkonný a pružný, schopný reagovat na změnu, adaptovat se. KSČ byla zlenivělá partaj pro zlenivělé časy. Komunistický režim byl zločinný, jenomže i ten zločin vyžaduje nějaké schopnosti, občas rychlé rozhodování, někdy dokonce i odvahu či troufalost. Českoslovenští kápové normalizačních časů tyhle vlastnosti naprostou většinou neměli, sádelnatí majitelé moci, držení nahoře jenom globální mocenskou konstelací a absolutní převahou doma. V okamžiku, kdy se obojí začalo drolit, nedokázali přijít prakticky s ničím. Kromě téhle oficiální „persony“ komunistické strany v ní byly i statisíce pragmatiků, neřešičů, pro něž byla partajní průkazka jen podmínkou kariérního vzestupu, po revoluci ji odložili se stejnou lehkostí, s jakou předtím podepisovali přihlášku. Zůstali především ti pravověrní, což sice může znít hrdě,  jenomže právě jenom znít. Zároveň ale oproti souputníkům v některých jiných zemích bývalého sovětského bloku měli a mají čeští komunisté jednu výhodu. Jejich ideologie sem nebyla jenom importována, jako třeba do Polska, měla tady taky nějakou tradici i skutečnou základnu. Na tom revoluce nezměnila nic.

Miroslav Grebeníček byl vlastně ideální volbou šéfa tradičně pojaté strany tradičních českých komunistů. Nikoli muž takzvaně z výroby, ale historik dělnického hnutí. S velmi funkcionářským vystupováním a potřebně agresivní dikcí, vždy ochoten projevit spravedlivé rozhořčení a metat očima blesky. I v tom obleku vypadal jak z Okresu na severu, dílo dotvářela ulíznutá pěšinka a pichlavé oči. V tradičním smyslu komunistický na něm nebyl jen obsah jeho slov, ale prakticky všechno. A také ten správný kádrový původ, toho si komunisté vždycky cenili. Příběh Grebeníčkova otce, vyšetřovatele StB, který měl v padesátých letech sadisticky mučit politické vězně, byl svého času chápán jako metafora polovičaté české snahy potrestat po letech zločiny komunismu. Proces se táhl roky a roky, nakonec nikdy nebyl uzavřen, obžalovaný zemřel. Grebeníček mladší za něj vždy plamenně bojoval, synovská oddanost musela v jeho případě mít i pozitivní vliv na jeho vnímání straníky. Kauza Grebeníčka staršího v nich jistě posilovala přesvědčení, že se z nich v těch strašných nových časech stali mučedníci. Předsedovy rodinné poměry na ně musely ale působit i dojmem, řekněme, uklidňujícím. V Miroslavu Grebeníčkovi bylo možné vidět šéfa strany, která z nějakých dobově podmíněných důvodů některé věci nemůže říkat úplně otevřeně, hrát si spolu s ostatními na demokracii, odsuzovat „přehmaty“ minulosti. Za těmi rétorickými ornamenty ale pořád zůstává ten pověstný zdravý základ, ideologicky ryzí dědictví. Miroslav Grebeníček na rozdíl od nepočetných reformistických snílků pochopil, v jaké podobě může česká komunistická strana přežít. Všechno, čím předseda KSČM iritoval, pobuřoval, přiváděl k zuřivosti nekomunistickou veřejnost, posilovalo jeho pozici v semknutém šiku věrných. A nakonec už za jeho časů se komunisté dočkali prvního oficiálního uznání, prolomení tabu – pozvání od prezidenta Klause do Lán odměnou za podporu v prezidentské volbě. Dnes sklízejí plody ještě sladší a asi budou i nadále, byť jejich volební výsledky už nejsou, co bývaly. I díky Grebeníčkovi našli svůj přístav, širší proud národoveckého autoritářství, v němž se jako stranická struktura možná jednou rozplynou, jejich duch ale bude kráčet dál.