Kdyby si někdo před třiceti roky vsadil, že se Shane McGowan dožije šedesátky, dostal by asi hodně a hodně dobrý kurz. A teď by se z něj stal boháč. Na Boží hod vánoční se to totiž stalo – irský zpěvák a bouřlivák dovršil šestou dekádu pobytu na této Zemi. Na koncertu, který pro něj při té příležitosti uspořádali v Dublinu, se střídaly hvězdy od Nicka Cavea po Johnnyho Deppa. Ale že by oslavence to jubileum zastihlo v nejlepší kondici, to se zrovna říct nedá. Shane MacGowan po docela dlouhou dobu sloužil jako chodící reklama na irskou whiskey, zároveň by však jeho životní příběh mohl sloužit jako vhodná případová studie do traktátu o nutnosti abstinence. Člověk, který se stal protagonistou mnoha epických historek, v reálu by se od něj jeden ale radši držel dál. Nebo přinejmenším nepobýval v poli jeho přitažlivé síly moc dlouho.

Kapela Polib mi pr.el

V něčem MacGowan dokonale naplňuje stereotypní představu irského umělce – trochu běs, nasáklý tvrdým alkoholem, sebekontrola není jeho nejsilnější stránkou, těžko odhadnout, jestli v příští vteřině vyprovokuje rvačku, nebo vystřihne verš, který bude přivádět k slzám několik příštích generací sentimentálních pijáků. Hudba, kterou hrál se skupinou The Pogues (název vychází z poangličtěné varianty irského výrazu póg mo thóin, tedy polib mi pr.el), taky je stoprocentně irská – melodikou i instrumentací. V době, kdy The Pogues začali vystupovat, ale popírala představu irské hudby jako ušlechtilého „keltění“, táhlých zpěvů, obalených vrstvami nasládlého zvuku evokujícího zelené pláně a mořský příboj prostředky instantního poetična. The Pogues byla hrdě hospodská a punková kapela, irskou tradici nabila novou poblázněnou energií. Při prvním televizním vystoupení na stanici Channel 4 předvedli z řetězu utrženou verzi lidové písně Waxie’s Dargle, v rámci produkce se doprovodný zpěvák a hráč na píšťalu Spider Stacy do rytmu mlátil do hlavy podnosem na půllitry. K tradicionálům začali přidávat i MacGowanovy autorské písně, které za klasikou nijak nezaostávaly, spíš naopak. Frontman The Pogues byl pro kapelu požehnáním i prokletím. Mimořádně nadaný autor i ideální interpret pro tenhle druh hudby, už od mládí měl nakřáplý hlas zkušeného muže ošlehaného větry mnoha hospodských ventilátorů. Přiměřeně ležérní výslovnost a intonaci, které se zdály potvrzovat, že MacGowanovi je fakt všechno jedno. Energii a schopnost obrátit svoje nedostatky v přednosti. Tím mám na mysli – asi se to nedá napsat ohleduplně – MacGowanův vzhled, respektive jeho ošklivost, v žádném případě tuctovou, konvenční, ale vskutku mimořádnou, kombinaci trochu šejdrem vyvalených očí, tváří poněkud hlodavčím způsobem propadlých, ušisek jak pokroucené půlměsíce z hlavy trčících. To vše korunováno zpěvákovým chrupem, vzpírajícím se pokusu o věcný popis. Klukovi s takovouhle vizáží se dalo věřit, že má pojem o tom, jak se žije v těch mytických špinavých ulicích. A jestli někdo působil jako dokonalejší antiteze vymydlených hochů z dobových novoromantických kapel, byl to právě Shane MacGowan.

The Pogues měli pověst skvělé koncertní kapely, když zrovna měli den – nebylo to ale pokaždé. Kamarád na nich byl v době jejich největší slávy někde v Austrálii, přišel pro jistotu o pár hodin dřív, aby pro sebe urval místo hned pod pódiem, podařilo se. MacGowan byl toho večera ale indisponovanější než obvykle a během první písničky se šťastnému příteli vyzvracel na hlavu. Když to viděl zbytek kapely, následoval frontmanův příklad. Nastala neplánovaná pauza, a když si všichni odbyli to svoje, koncert pokračoval. Přítel na to vzpomíná docela vděčně – takový byl totiž „dar“ The Pogues. Obrátit ožralost v epickou historku, heroický výkon. Bohužel to ale kapelu také odstřelilo. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy měla našlápnuto ke slávě, ji její zpěvák a vůdčí duch také brzdil a ničil, po mnoha a mnoha neodehraných koncertech a nesplněných závazcích museli The Pogues MacGowana vyhodit, jistě přitom tušili, že bez něj kapela nebude mít moc mysl. A taky neměla. Ve druhé půlce devadesátek jsem viděl MacGowana vystupovat v Praze na festivalu Jam, hrál tam se skupinu The Popes. Byl zelený jak sedma, kymácel se za mikrofonním stojanem, držel se ho, aby neupadl. Ztrácel se v písničkách, kapela za ním měla chuť hrát, opřít se do toho, ale zpěvák jí vždycky utekl někam jinam.

Se slavnými časy na věčnost

Heroického už toho na tom moc nebylo, spíš to celé bylo dost smutné. Další umělcova kariéra tomu odpovídala, byla taková vachrlatá, MacGowan pořád byl a je irskou institucí. Nic nového a zásadního už ale nevytvořil. V povědomí širší veřejnosti ho udržuje především písnička Fairytale of New York, opakovaně na ostrovech vyhlašovaná za nejlepší vánoční skladbu všech dob. Prostořeký duet s okouzlující Kirsty MacCollovou, který probíhá v hlavě hrdiny, jenž tráví Vánoce na záchytce. Hezký cajdák, ale MacGowan napsal lepší věci.

Po přelomu století se The Pogues dali zase dohromady a odehráli nějaké jistě lukrativní koncerty, MacGowan se zbavil závislosti na heroinu – aspoň tohle. Čas od času s někým vystoupí, sílu okamžiku spíš dodá jeho prostá přítomnost než nějaký výkon. Nešťastně upadl a zlomil si pánev, je na vozíku. Jeho odpovědi v interview znějí jako letargické a těžko dešifrovatelné chrčení. Má za sebou šedesát let, to podstatné, co vytvořil, vzniklo během ani ne deseti z nich. Asi toho mohlo být víc, ale nakonec můžeme být vděční za to, co je. Protože to nejlepší od Shanea MacGowana zní i po letech ostře a jasně, možná v člověku probouzí sentiment, ale taky chuť dělat v tom pozemském životě trochu větší kravál. A pamětník slavných časů The Pogues rád věří, že ty písně třeba budou věčné. Snad si Shane aspoň užil ty narozeniny.