Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech. Všimne si pak papírové tabulky na zdi, ke které právě přistupuje mladá kustodka a cosi píše do kolonky denního výkonu: ten bohužel poněkud omezuje listopadový nedostatek slunce. Divák se zeptá kustodky, zda jde také o umělecké dílo. Ona odpoví, že přímo ne, ale je to součást instalace, kterou je nutné vnímat v celku, takže vlastně ano.

Nevím, jak jiné, ale mě na výstavě pak už nic tak jako ty krabice s kabely a příslušenstvím nezaujalo. Zbytek jsou obvyklé kousky současného umění, nějaké instalace dosti záhadného obsahu, třeba šedozelené plátno, k němuž vedou schody a na těch je zavařenina, sklenice s medem a skleněná ruka. Nebo je tam několik tyčí, na kterých je přišroubováno několik růžových a modrých tabulek. Samozřejmě nechybí video, ve kterém běží nějaké obrázky. Jen jedna finalistka má odvahu vystavovat obrazy, na nichž jsou velké vlnovky a jakési naivně namalované postavy: asi to jsou ženské a mužské archetypy… V jedné místnosti jsou jen elektronické čtečky s články z „Babišových médií“. Jde o to, že umělec vpašoval do titulků drobné změny: třeba že Babiš byl agent, a divák, který si přišel do galerie zajisté číst, si toho má všimnout: já si to přečetl až v informativním článku o výstavě.

Všechno to jsou výtvory, u nichž máme velký problém se rozhodnout, čím vlastně chtějí diváka upoutat a jaké jsou jejich umělecké úmysly. Napsat o nich něco, aniž bychom si přečetli někde jejich výklad, je skoro nemožné. Myslet si o nich něco také. Výjimkou jsou ty kabely a solární panely, které odkazují k tomu, o čem se mluví a co mnozí považují za nejdůležitější věc současnosti. Ať už si o tom myslíme, co chceme, zcela určitě jde o nejzajímavější předmět na výstavě. Jistě o něm ale nebudeme mluvit jako o uměleckém předmětu, který má vyvolávat estetický dojem či zážitek. Jenže o těch ostatních rovněž ne. Na rozdíl od nich však trochu aspoň víme, co nám chtěly kabely etc. sdělit: že solární panely jsou lepší než ústřední topení. Tím naplňují definici konceptuálního umění, v němž předmět jako takový není důležitý, důležité jsou myšlenky, které se nám tím předmětem předávají, a otázky, jež nás nutí k zamyšlení. Například jestli solární panely v temných měsících vytopí místnosti Moravské galerie.

Radost z teoretického problému, jak definovat vytápění galerie, by měl zajisté docent estetiky Tomáš Kulka, který se léta zabývá hraničními otázkami umění a snaží se přijít na to, co je a co není umění a jak ho hodnotit. V knize výstižně nazvané Umění a jeho hodnoty, podtitul Logika umělecké kritiky, která navazuje na jeho známé práce Umění a kýč a Umění a falzum, právě jedna důležitá kapitola jako by byla napsána pro současnou Cenu Jindřicha Chalupeckého. Zabývá se právě konceptuálním uměním, na nějž hledí, jak píše už v titulku, s „rozpaky“. Konceptuální umění, které se od poloviny 60. let prosadilo jako jeden z nejsilnějších proudů v západním umění a které, zdá se, nijak neslábne ani po padesáti letech, představuje pro estetika „poněkud problém“. Kulka dokonce odvážně pochybuje, že patří do umění, a důvtipně jej srovnává s kýčem, se kterým má několik společných bodů: předně oba, kýč i konceptuální umění, vytvářejí iluzi, že jde o něco víc, než ve skutečnosti jde. V základech obou je pak parazitování: kýč na emocích, konceptuál na intelektuální módě.

Konzumenti kýče a obdivovatelé konceptuálních děl jsou sice úplně odlišné sociální skupiny, ale společné jim je, že si navzájem naprosto nerozumějí a že by se za žádnou cenu nemohli potkat na stejné výstavě. Zatímco konceptualisté velmi dobře vědí, že kýč je pokleslý, a vědí, že jím mají opovrhovat, „kýčaři“ by na konceptuální výstavě (třeba Cena J. Ch.) kroutili hlavou a nikdo by je nepřesvědčil, že to někdo může brát vážně. Kulka pro příznivce konceptuálního umění používá v této souvislosti slovo, na nějž má copyright, totiž „uál“. Uál je intelektuál bez intelektu.

Řekněme však hned, že Kulka představuje typ staromódního estetika, který nezavrhl představu, že umění má nějaké estetické hodnoty, tj. takové, které sice nemají žádná ustálená pravidla a jsou značně subjektivní, ale přece jen umožňují o díle vynést nějaký estetický soud. Kulka věnuje polovinu knihy právě tomu, jak se takové soudy tvoří, což, pokud nechceme zůstat u líbí/nelíbí, není vůbec jednoduchá věc. V každém případě ale umění pro něj nepřestalo být spojené s možností ho nějak posoudit jako estetický předmět. Tedy jako něco, co je vytvořeno tak, že v nás právě vyvolává estetický dojem. V tom, jak píše, spočívá „esence umění a to, čeho si na uměleckých dílech ceníme.“ Kulka je velmi opatrný na slovo „krása“, ale v zásadě si lze představit, že s ní stále počítá.

Ta však není zdaleka jedinou hodnotou uměleckého (výtvarného: Kulka se zabývá výhradně jím) díla, neboť krásný může být, ba právě má být, i kýč. Což neznamená ale, že všechno, co je krásné, je kýč. Naopak existují umělecká díla, která by asi těžko mohla být jednoduše nazvána krásnými, natož dokonalými, ale přitom (skoro) nikdo nepochybuje o jejich zásadním významu v dějinách umění. Z toho plyne, že estetická hodnota při posuzovaní děl nestačí, že je nutné k ní přidat hodnotu, kterou Kulka nazývá hodnotou uměleckou. Ta, když to zjednodušíme, není založena na tom, jak je dílo uděláno, ale na tom, co znamená v kontextu uměleckého vývoje a jaký mu dala impulz.

Jako ukázkový příklad Kulkovi slouží Picassovy Avignonské slečny, jeden z nejslavnějších obrazů moderního umění. A přitom v roce 1907, když ho Picasso ukázal přátelům, raději ho na devět let zase schoval: vystavil ho pak až v roce 1916. Kulka píše: „Odmítnutí Avignonských slečen bylo jednoznačné. Nikdo neměl pro Picassa povzbudivého slova a Picasso byl údajně deprimován.“ Ten obraz se prostě nelíbil, protože byl považován za špatně namalovaný, stylisticky nejednotný, nesourodý, nedotažený, odbytý. Proč tedy je tak strašně ceněný a proč se u něj v MoMa v New Yorku tvoří takové zástupy? Nejde jen o nějakou sugesci? O kolektivní iluzi? O snobismus? Kulka se domnívá, že nikoli, protože vysoké hodnocení tohoto obrazu má své opodstatnění. Nikoli ale v tom, jak je namalováno, tedy v tom, jaká je jeho estetická hodnota, nýbrž v tom, že jako „první kubistické dílo“ (ponechme stranou, zda jde o kubistické dílo) mělo zásadní význam pro další směřování moderního umění. Kunsthistorici ho obvykle označují jako „zásadní obrat“ v dějinách malířství, jako dílo, které „roztáhlo závěs“ modernímu umění: jedna prostitutka, ta v africké masce, skutečně roztahuje závěs.

Co tvoří tedy jeho uměleckou hodnotu? Dvě věci. Zaprvé originalita. Picasso vytvořil obraz, který se ničemu předtím nepodobal. Ale to podle Kulky nestačí: kdyby on polil plátno barvou a k tomu nalepil znojemskou okurku, vytvořil by dílo zajisté originální, ale pro svět umění by nemělo žádný význam. Druhou podmínkou je, zda má dílo potenciál touto originalitou (inovací) promluvit k „řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za zkoumání“. A to z hlediska dalšího vývoje umění nepochybně v případě Avignonských slečen platilo. Picasso je sice schoval na devět let, ale Pandořina skřínka moderního umění (a destrukce toho starého) už byla otevřena a džina nešlo vrátit zpátky. Picassův obraz je tedy příkladem díla s problematickou hodnotou estetickou (není úplně povedený), ale s mimořádnou hodnotou uměleckou. Obojí je nutné pro posuzování uměleckého díla brát na zřetel: Kulka mluví o dualismu, tedy o nutném předpokladu obou složek, přičemž v dalším výkladu dovozuje, že hodnota umělecká je předřazena hodnotě estetické.

Problém je, když jedna složka naprosto převáží a vytlačí druhou. Současné umění už dávno nemusí vybojovávat zápasy, které platily v Picassově době. Spíš jsme došli do fáze, kdy už dávno neočekáváme, že umění bude cosi jako hodnotu estetickou vůbec obsahovat. Konceptuální umění, jehož autoři jsou tak často oceňováni Cenou Jindřicha Chalupeckého, potlačilo samu myšlenku, že by dílo mělo mít nějakou estetickou působnost. Tu odstranilo jako zbytečnost, která by komplikovala (umění se musí umět) ideu pro konceptuální umění zásadní. Často té myšlence nikdo nerozumí nebo je to myšlenka na úrovni solárních panelů v listopadu.

Cena Jindřicha Chalupeckého: Moravská galerie Brno. 29. 9. 2019 – 19. 1. 2020.

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty. Logika umělecké kritiky. Argo 2019, 58 str.