Německý ministr: Tlak na přijímání migrantů byla chyba

Nepoučitelní

Německý ministr: Tlak na přijímání migrantů byla chyba
Nepoučitelní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Uzná-li někdo chybu, je třeba to ocenit. Zvlášť pokud jde o rozhodnutí německých politiků, jejichž kroky v posledních letech hned v několika zásadních případech výrazně zhoršily vztahy v Evropě a štíply ji nejdřív na ose sever–jih v krizi eurozóny, později na ose západ–východ v krizi migrační. Hlavní představitelka těch rozhodnutí, německá kancléřka Angela Merkelová, nikdy chyby neuznala. Nikdy nepřiznala, že způsob záchrany eura srazil země jižního křídla měnové unie do ekonomických a sociálních pastí. Nezaměstnanost na jihu Evropy je stále dvouciferná, u mladých lidí se počítá v desítkách procent. Stejně tak nikdy neuznala, že politika hranic otevřených migraci z podzimu 2015 a následné silou prosazené kvóty na přerozdělování migrantů podstatně zhoršily vztahy a důvěru v Evropské unii. Svůj tlak na přerozdělování postupně utlumila, až ho úplně opustila. Nikdy od ní ale nikdo neslyšel, že ten tlak a silové řešení migrace byla chyba.

Německý ministr zahraničí Haiko Maas, ve vládě reprezentující koaliční sociální demokraty, to teď říká na německé poměry dost otevřeně v rozhovoru pro nejčtenější bulvární deník Bild. „Nebylo by to rozumné,“ odpověděl Maas na otázku, zda by měly být jednotlivé členské státy nuceny k přijímání migrantů na základě většinového hlasování v Radě EU. „Neměli bychom připustit, aby migrační otázka nadále rozdělovala.“ Ve hře zůstávají různé další tlaky na „migrační solidaritu“, jako jsou pokuty pro členské země EU, které přistěhovalce přijímat odmítnou. Nebo naopak prémie pro ty, kdo je budou ochotni přijímat. Na rozdíl od kvót to už není přímý brutální tlak přehlasováním. Tyto migrační bonusy a malusy jsou sofistikovaněji zakomponovány do evropského rozpočtu. A u něj má každá země právo veta. Maďarský premiér Viktor Orbán už jasně řekl, že společný rozpočet Unie, přes nějž se přerozděluje zhruba procento výkonu ekonomiky zemí EU, je jasně promigrační. Proto ho v této podobě s bonusy a malusy za přistěhovalce nepodpoří.

Nebude sám. V posledních týdnech se v podobném stylu jako Orbán vyjadřuje i Andrej Babiš. Je opatrnější než Orbán. Zatím přímo nezmínil využití českého veta. Má totiž menší svobodu a manévrovací prostor než jeho maďarský kolega. Jeho firma Agrofert je vůbec největším českým příjemcem evropských dotací. Babišovy politické a ekonomické zájmy se tady dostávají do přímého střetu.

Maasův realismus s kvótami zní nadějně. Vypadá to, že si Němci uvědomili, že v tak zásadních věcech, jako je migrace, se nedá hrát silou. To poučení má ale zjevně své meze. Německý ministr zahraničí totiž v onom rozhovoru jen pár otázek poté přichází s novým nápadem, kde by se mělo jít na na sílu, rozšířit většinové hlasování a zbavit členské země práva veta. Míří na zahraniční politiku. „Je velmi důležité, abychom určitá zahraničněpolitická rozhodnutí v budoucnu nemuseli přijímat jen jednomyslně,“ říká. „Většinové rozhodování nás chrání před tím, aby měly jiné mocnosti možnost koupit si jen jednu členskou zemi a tím vše zablokovaly,“ dodal. Na reformě systému rozhodování o zahraniční politice by se podle Maase mělo začít pracovat ihned po volbách do Evropského parlamentu (květen 2019).

V kontextu současné evropské debaty je snadné za ty mocnosti, kterým by mohl někdo podléhat, dosadit Rusko a Čínu. Často se rozebírá, kdo má blízko k Moskvě či Pekingu. A dojde se k Rakousku, Maďarsku, Itálii. Zrovna Ruskem ale německý politik zjevně k těmto úvahám inspirován není. Německo má k Rusku speciálně v energetice, jedné z os zahraničních a bezpečnostních vztahů, velmi blízko. Proti vůli a zájmům řady dalších členských zemí Moskva s Berlínem chystají společně další podmořský plynovod Nordstream 2. Co může být podstatně důležitější, jsou vztahy s USA. Prezident Donald Trump se nijak netají tím, že má-li s někým v Evropě problém, ať už jde o obchodní nerovnováhu, podhodnocenou měnu, či slabé výdaje na obranu, je to Německo. Jeho cla míří hlavně na Němce. Ostatní země, včetně velkých států jako Francie a Polsko, mají ve vztahu s Amerikou jiné zájmy než Berlín. Společná evropská pozice se tady bude hledat těžko. Hrát ji na sílu, jako před třemi lety migraci, bude jen dál zhoršovat vztahy v Evropě.