Ve chvíli, kdy vychází toto číslo, končí ve 140 zemích světa, mezi nimi i v České republice, takzvaný Týden klimatu. Asi jste si ho ve svém bezprostředním okolí ani nevšimli, což ale neznamená, že několik tisíc českých občanů (občanský průkaz je od patnácti), kteří se osobně zúčastnili, reprezentuje jen těch několik tisíc českých občanů a není třeba na ně plýtvat pozornost. Jsou náznaky, že by to mohl být záblesk věcí příštích. V průzkumu agentury Median pro studentský spolek Svobodný listopad 68 procent respondentů ve věkovém rozpětí 18–30 let odpovídá, že má strach, že se dožije ekologické katastrofy. Tím se v našem světě v zásadě myslí tzv. antropogenní, tedy lidstvem zaviněná klimatická změna.

Do jaké míry je tento pesimistický až panikářský názor rozšířen mezi lidmi pod 18 let, studie nezachycuje. Ale lze bezpečně konstatovat, že pokud děti náhodou někde narazí na téma klimatické změny a klimatické politiky, jsou vedeny k alarmismu, ať už ze strany velkých médií, nebo institucí, tedy státu a škol. Radní pražského magistrátu pro školství, pirát Vít Šimral rozeslal dopis ředitelům středních škol, aby studentky a studenty, kteří stávkují za klima, omluvili, což je možné považovat za jemnou formu nátlaku. Šimral je de facto krajský radní a střední školy patří pod kraje. Co je ale důležité – ještě čekáme na případ politického zasahování opačným směrem, kdy by nadřízená místa ve školství pobízela k šikaně klimaticky zneklidněných studentů nebo učitelů.

První příznaky indoktrinace se neomezují na školství střední. Po chodbách základní školy poblíž autorova bydliště například minulý pátek pochodovali deseti-, jedenáctiletí žáci za doprovodu učitele s heslem „Máme jenom jednu šanci“. Boj s klimatickou změnou v západních společnostech do značné míry nahrazuje stará náboženství. A i ta mívala zájem o mladé proroky, čím mladší, tím lepší. Dětské bezelstnosti se hůř vzdoruje. Greta Thunbergová sama je určitě autentická, ale to byli před sto lety malí pasáčci ve Fátimě, kterým se pravidelně zjevovala Panna Marie a kteří rozpoutali davové šílenství, taky.

V oficiózní, neřkuli oficiální české realitě bude na většinu dětí a teenagerů ve chvíli, kdy projeví zájem o osud planety, čekat ideologická monokultura a budou muset vyvinout jistou snahu, aby pronikli za ni a dostali se i k faktům nebo vědeckým studiím, které tu monokulturu nějak problematizují.

Česká televize není pro skeptiky a hledače. Do Událostí, komentářů ČT minulý pátek si k diskusi o klimatické stávce pozvali poslankyni Pirátů (dříve kandidátku Zelených) Danu Balcarovou a ministra životního prostředí Richarda Brabce. Redaktor ČT téma pojal jako příležitost pro Brabce, aby se zpovídal, proč česká vláda není ještě iniciativnější v klimatické politice a proč si nevezme vzor z Německa. Ano, byl to jeden duel, bohužel docela typický. Odehrával se na půdorysu, v němž už není místo pro protilehlý názor. Debata o klimatu se nám stále častěji podává jako spor mezi umírněným a radikálním ekologismem. Po třiceti letech nespoutané svobody tu zažíváme nové pojetí plurality.

Zatím se česká společnost – podobně jako další společnosti v členských zemích visegrádské čtyřky – od většiny moderních západních společností liší zdrženlivostí ke klimatickým apokalyptikům. Přivedou nás dospívající Češi konečně do evropského vlaku? Byl by to hořký triumf. Před třiceti lety si pod heslem Zpátky do Evropy asi málokdo pod Evropou uměl představit jiný, byť měkčí druh kolektivismu, iracionalitu, názorovou jednolitost a nepřátelství vůči odchylkám od státní doktríny.