Švédské království je země s nejdelší historií garantované svobody slova. Přesto se tam podle některých názorů právě snaží umlčet nepříjemného kritika.

Policisté z jednotky pro boj s organizovaným zločinem dorazili bez ohlášení. V neprůstřelných vestách vnikli do pronajaté kanceláře a vynosili odtamtud 150 krabic, které odvezli do policejního skladu. Nebezpečí bylo zažehnáno.

Jenže krabice neobsahovaly drogy, zlato ani výbušniny. Bylo v nich dva tisíce knih o švédské historii od baviče, stand-up komika a svérázného veřejného intelektuála Arona Flama. O něco výbušného však přece jen šlo, Flam se dotkl některých švédských tabu.

Nedotýkat se!

Kniha, kterou policisté zabavili, se jmenuje Toto je švédský tygr. Nejde o odkaz na neznámou severskou šelmu, nýbrž švédskou kampaň z 2. světové války, která měla zabránit neopatrnému vyzrazování citlivých informací. Heslo „En svensk tiger“, tedy „Švéd mlčí“, bylo možné číst i jako „švédský tygr“.

Výtvarník Bertil Almqvist v roce 1941 na vládní zakázku namaloval plakát se stylizovaným tygrem ve švédských modrožlutých barvách s příslušným pokynem: Nemluvte zbytečně o věcech, které by mohly mít strategický význam. Motiv „švédského tygra“ byl od té doby mnohokrát parodován, třeba záměnou tygra za krávu, mývala nebo losa.

Motiv švédského tygra na obálce své knihy použil i Aron Flam, ale s tím rozdílem, že jde o původní Almqvistovu kresbu, ovšem upravenou. Jeho tygr má na levé pracce pásku se svastikou, zatímco pravou zdvihá k nacistickému pozdravu. Šlo o ilustraci Flamova názoru, že Švédsko se dostatečně nevyrovnalo se svou minulostí z válečných let.

První dvě vydání celkem o pěti tisících výtiscích se rychle vyprodala, policie zabavila až třetí, dvoutisícový dotisk. Teď Flamovi hrozí pokuta a uhrazení nákladů v přepočtu asi čtyř milionů českých korun. To je dost i na úspěšného showmana. Žalující strana žádá také zničení všech výtisků, tedy i těch, které už byly prodány! Ve švédském kontextu je to bezprecedentní událost.

Lid versus Aron Flam

Formálně jde o spor o autorská práva. Almqvistovi dědicové copyright na švédského tygra prodali švédskému Muzeu připravenosti. Jde o soukromou instituci, která – v kulisách starého pobřežního opevnění – oslavuje švédské odhodlání bránit území státu za 2. světové války, i za té studené. Muzeum používá švédského tygra pro vlastní propagaci a na svých stránkách varuje před zneužíváním této značky.

Flamova obálka vyvolala u majitelů značky vášnivou reakci. Flamovi prý zavolala spolumajitelka muzea, povoláním právnička, a křičela na něj, že se dopustil urážky švédského kulturního dědictví. Vyvstává otázka, zda jde jen o kolizi mezi autorským právem a svobodou vyjádření, anebo pobouření nad tím, že Flam porazil jednu ze švédských posvátných krav.

Americký právník Gerard Filitti, který se o případ zajímal, tvrdí, že zákon na ochranu intelektuálního vlastnictví je proti Flamovi používán jako zbraň. Ptá se, proč muzeum nekontaktovalo nejdřív právníka a obrátilo se rovnou na policii, proč policie jednala tak rychle a na místní poměry vyhroceně a proč vůbec prokurátor zahájil Flamovo stíhání.

V oboru překračování hranic se však Aron Flam cítí jako doma. Jako spisovatel a komik se specializuje na vyvolávání kontroverzí v nedotknutelných otázkách, jako je státní politika rovnosti pohlaví, ekologie, izraelsko-palestinský konflikt a – švédská minulost.

Úděl těch nejlepších

Švédská společnost je velmi spořádaná. Řada věcí funguje proto, že lidé dobrovolně – nebo na základě sociálního tlaku – dodržují řadu nepsaných pravidel. I to umožnilo rychlý rozvoj ve 20. století, vybudování sociálního státu nebo dosažení vysoké míry veřejného bezpečí. Jenže tato spořádanost má svou cenu.

Podle švédských pravidel hry není vhodné zdvihat na někoho hlas, urážet ho nebo i jen veřejně kritizovat, prostě se nehodí říkat nepříjemné věci, které by narušovaly jednotu a soudržnost. Trestem je vyloučení ze slušné společnosti. Týká se to mezilidských vztahů, ale i dodržování „kolektivní dohody“ ohledně výkladu důležitých otázek.

S tím souvisí druhá skutečnost. Na jedné straně sice dominantní proud švédské intelektuální elity odsuzuje veškerý nacionalismus a partikularismus, jeho vyznáním je univerzalismus a sekulární náboženství „humanitarismu“. Současně ale mají (někteří) Švédové silnou potřebu věřit, že jejich země je nejmorálnější ze všech; například je znervózní, když nějaká jiná země vydává na humanitární pomoc víc peněz než oni. Sklon k premiantství pak občas vede k nechuti mluvit o čemkoli, co by poškodilo obraz nejlepšího státu.

Je ale také možné, že část odporu proti Flamovi povstala z jiných kruhů, těch, které opatrně zdůrazňují národní hrdost, případně i určitý nevýbojný militarismus, jak ho připomíná i Muzeum připravenosti. Ten narůstá spolu s ruským tlakem, nedávno ve Švédsku obnovili omezenou všeobecnou vojenskou službu, znovu otevřeli základnu na ostrově Gotland a teď v září tam proběhlo rozsáhlé cvičení.

Je možné, že „levicová“ a „konzervativní“ touha po zemi bez poskvrnky se ve Flamově cause spojily. Základní nastavení debaty o minulosti zůstává stejné: Dělali jsme, co bylo nutné, a zvládli jsme to lépe než kdokoli jiný. Vetřelec, který tuto verzi narušuje, musí počítat s odporem.

Správný Švéd mlčí

Švédsko bylo za války „neutrální“ a na rozdíl od Norska nebo Dánska nebylo okupováno. Díky tomu mohlo třeba poskytnout azyl řadě uprchlíků před nacisty. Jenže tato neutralita zas tak neutrální nebyla.

Švédsko do Německa například vyváželo kvalitní ocel a kuličková ložiska, bez kterých by wehrmacht odolával mnohem kratší dobu. V samotném Švédsku nebyla tato politika příliš kontroverzní, což bylo pochopitelné před rokem 1945, ale konsenzus pokračoval i po válce. Špatné pocity se vyvažovaly kanonizovanými příběhy o hrdinských skutcích, jako byla mise Raoula Wallenberga, který zachránil desítky tisíc maďarských Židů, nebo akce „bílých autobusů“, které Švédsko vyslalo po osvobození na pomoc do zdevastované Evropy.

Aron Flam nejen připomněl švédské válečné hříchy, ale navíc tvrdí, že švédská politika byla ještě problematičtější, než se dosud tvrdilo. Švédská vláda podle něho navázala přátelské kontakty s Hitlerem hned v roce 1933 a spolupráce netrvala do roku 1943, jak se uvádí, ale až do okamžiku, kdy už byla válka téměř u konce. Z hlavního podílu na této politice viní sociální demokraty, kteří vedli válečnou velkou koalici. Ti ale Švédsku vládli po větší část posledního století – a lidé s nimi spjatí také spoluurčovali způsob, jakým se bude vykládat švédská historie, včetně smlčení kontroverzních obchodů.

„Švédský sociální stát je postaven na zlatě ukradeném Židům a dalším evropským národům“, tvrdí dnes Flam. A dodává, že symbolika „mlčícího tygra“ nevypovídá ani tak o připravenosti vzdorovat nacistům, jako spíš o „kultuře mlčení“ o nepříjemných věcech. Shodou okolností loni vyvolal ve Švédsku pozornost dokument rovněž nazvaný Švédské mlčení. Pojednává o málo známém případu, kdy otřesený německý člen SS už v roce 1942 kontaktoval pracovníka švédského velvyslanectví v Berlíně, aby ho informoval o tom, co viděl v okupovaném Polsku – bez reálného dopadu na švédské postoje.

Země v pohybu

Flamovou nadějí, že nebude platit gigantickou pokutu, je evropská legislativa. Direktiva s orwellovským názvem Infosoc podle právníků chrání nejen autorská práva, ale i právo použít chráněnou značku pro účely „karikatury, parodie nebo pastiše“. Také soud ve Švédsku mezitím rozhodl o odložení platnosti opatření proti Aronu Flamovi.

Důležitější je ale druhá rovina sporu. Za Flamovo právo zesměšňovat posvátného tygra se postavily mnohé veřejné osobnosti, včetně těch, kdo jeho názory na švédskou historii nesdílejí. „Jak můžeme spát, zatímco hoří naše knihy?“ ptá se hudebník a spisovatel Jens Ganman. A Özz Nûjen, stand-up komik a scenárista kurdsko-tureckého původu, dodává: „Není možné stíhat komika a spisovatele za to, že něco zpochybňuje nebo zesměšňuje. To je přece jeho povolání.“

Flamova kauza se rozhořela v době, kdy se švédská společnost rychle mění. Dosavadní jednota v dobrém i ve zlém se drolí. Mezi novináři a blogery se objevili noví lidé, kteří porušují švédský názorový kánon, často z pravicových pozic, což ovšem oceňují i někteří levicoví čtenáři.

Monolitičnost veřejného názoru se bortí i kvůli jeho srážce s realitou. Během koronakrize se například ukázalo, že v příkladném Švédsku je méně lůžek na JIP než třeba v Česku. Hlavně ale sama vláda musela nejdřív skrytě a pak otevřeně revidovat svou pýchu, totiž liberální migrační politiku. Čtenář si možná vzpomene na místopředsedkyni vlády Åsu Romsonovou za zelené, která se rozplakala, když oznamovala, že ne každý příchozí bude mít právo získat ve Švédsku azyl.

Nebyla to slabost jedné konkrétní ženy, ale přiznání konce jedné éry a jednoho životního postoje. Následný úspěch Grety Thunbergové byl možná způsoben právě potřebou přimknout se k novému ušlechtilému cíli. Mění se i etnický profil společnosti, současně se levicový blok musel vyrovnat se „zradou“ zhruba čtvrtiny spoluobčanů, kteří jsou ochotni volit antiimigrační Švédské demokraty, navzdory jejich neonacistickým kořenům.

Tlak na setrvání při zavedených principech ovšem trvá. Sám Flam, který pochází z židovské rodiny, byl obviněn z příslušnosti k „alternativní pravici“. Lidé, kteří kritizovali švédskou cestu boje proti koronaviru, si vysloužili nařčení z alarmismu a populismu. Flamův případ tedy může být milníkem v období formování příští podoby Švédska, země, kterou za svůj vzor ještě stále považuje podstatná část zeměkoule. Další dějství začíná 24. září, kdy se sejde soud, aby rozhodl nejen o Flamově příštím rodinném rozpočtu.