I když historické analogie bývají ošidné, těžko popřít, že průběh Putinovy války na Ukrajině pozoruhodně připomíná tzv. zimní válku, kterou Stalinův Sovětských svaz vedl proti nepoměrně slabšímu Finsku. Když v listopadu 1939 ruským útokem začala, měla to také být záležitost několika týdnů, avšak Finové se bránili s takovou urputností a lstivou chytrostí, že se Stalinův válečný stroj záhy zadřel a měl co dělat, aby se nakonec, po strašných ztrátách, dovlekl k nějakému cíli. Finové sice museli v březnu 1940 kapitulovat a přistoupit na územní ztráty, ale ve výsledku si uhájili samostatnost a vlastně i respekt svého nevyzpytatelného nepřítele: tedy v rámci možností.

Válku tehdy prožíval i nejslavnější finský spisovatel dvacátého století, Mika Waltari (1908–1979). Bylo mu třicet, měl za sebou první literární úspěchy, i když světový trhák, Egypťan Sinuhet, se teprve začne rodit: vyšel v roce 1945. Do jeho v podstatě konzervativní „filozofie dějin“ (pozor na idealisty a reformátory, kteří svými plány na zlepšení světa přinášejí víc zkázy než prospěchu) se nepochybně válečné události promítly, i když v románovém podobenství. To většina jeho nadšených čtenářů nemusí vnímat, ale Waltari nebyl od reality odtržený poutník do dávných časů, ale člověk v pravém slova smyslu angažovaný v přítomnosti. Waltari během války sloužil v tiskové agentuře Finlandia a také ve Státním informačním ústavu, což by se mohlo přirovnat k BIS, takže byl čímsi mezi propagandistou a špionem: podobal se v tom Grahamu Greenovi, ovšem bez jeho dilemat, které si Waltari jako Fin nemohl dovolit. Příliš zblízka viděl, co znamená existence malého národa v blízkosti sovětského monstra.

Finskou válkou sovětská imperiální rozpínavost totiž neskončila. Bezprostředně po ní následuje další díl tragického dějství: pohlcení tří baltských států a jejich přivtělení do Sovětského svazu. To je událost, která z hlediska evropských dějin vypadá jako epizodka, o které se píše pod čarou jako o něčem, nad čím se tehdy skoro mávlo rukou. Ve skutečnosti šlo o nezměrnou tragédii tří evropských národů, Litevců, Lotyšů a Estonců, kterým pak v průběhu padesáti let sovětské okupace šlo doslova o existenci. Vše se to odehrálo s pozoruhodnou samozřejmostí a plynulostí, děje byly rozehrány, dvě totalitní mocnosti, Rusko a Německo, se na chvíli dohodly, jak si naporcují kořist. Obě na to šly svým způsobem a svými metodami. Ty sovětské byly pro Finy nebezpečnější a hrozivější. Sledovali je z bezprostřední blízkosti a s pocitem, že řeznická sekera švihla těsně vedle. Když už bylo hotovo, napsal o tom Waltari publicistickou knihu, která vyšla v první polovině roku 1941, tedy ještě před německým útokem na Sovětský svaz, který v prvních měsících směřoval de facto na území, kterých se Stalin zmocnil teprve nedávno, tedy i na Pobaltí. Waltariho kniha, která se jmenovala Pravda o Estonsku, Litvě a Lotyšsku, a jak píše Markéta Hejkalová, spisovatelova překladatelka a znalkyně, vyšla pod pseudonymem Nauticus, a to ve fingovaném švédském nakladatelství. Z rozumných důvodů bylo dobré Rusy tehdy moc nedráždit. Po druhé světové válce přirozeně ani ve Finsku nemohla vycházet a v rámci „dobrých“ sovětsko-finských vztahů se ani nepřipomínala. Její vznik a existence byly však zcela oprávněné, ba nutné. Měla Finům jasně říci, že důvody pro jejich odhodlanou obranu byly správné, ba jedině nutné. Kdyby tehdy, na podzim 1939, přistoupili na „přiměřené a pochopitelné“ sovětské požadavky, nečekalo by je nic jiného než Litvu, Lotyšsko a Estonsko: ztráta samostatnosti a pád do sovětského Mordoru.

Tak také Waltariho kniha, která teď poprvé vychází česky, začíná: „Tři baltské země, Estonsko, Lotyšsko a Litva, jsou v povědomí našeho národa od léta 1940 obestřeny mrazivým, hrobovým tichem.“ V dubnu 1941, když knížka vyšla, je už po všem: tři do té doby nezávislé republiky zmizely v „neproniknutelné temnotě“. Je to však pořád necelý rok, takže Waltari téměř v přímém přenosu a krok za krokem popisuje, jak k tomu došlo. Jde v podstatě o jednoduchý trojí příběh, který měl jasný a přímočarý průběh, třikrát téměř jako přes kopírák. Na začátku jsou tři mladé a poměrně úspěšné státy, někdejší provincie carského Ruska, kterých se bolševický režim po roce 1918 naoko vzdá, naoko souhlasí s jejich samostatností, neboť za daných okolností se s tím musí smířit. Jakmile se naskytne příležitost, jde do akce. Na rozdíl od bojujícího Finska, kterému lid těch zemí nepochybně fandí, však žádný z těch států nemá sílu vzdorovat vojensky. Na podzim 1939 jim Sovětský svaz „nabízí“ smlouvy o „vzájemné pomoci“, které především znamenají sovětskou (ruskou) vojenskou přítomnost na jejich území. Finsko odmítne, oni je ale uzavírají, přičemž se nechají uchlácholit, že tím nebudou nijak omezena práva na suverenitu ani se „nedotknou jejich ekonomického a státního uspořádání“: Litvě dokonce SSSR „daruje“ Vilnius, do té doby součást poraženého Polska.

Ve skutečnosti od té chvíle běží program, na jehož konci je likvidace tří zemí. Ty se přitom snaží chovat a vystupovat maximálně loajálně, stále ubezpečují svého „přítele“ o vděčnosti a oddanosti, zavádějí autocenzuru, zbavují se kritiků bolševismu, politiků vlasteneckého či nacionalistického typu, spojených s předchozím obdobím – dnešní ruskou rétorikou by se řeklo „nacistů“. Všude jsou legalizované komunistické strany, které byly z rozumných důvodů v těchto zemích, jinak velmi liberálních, zakázány: v nejliberálnějším Estonsku se komunisté pokusili v roce 1924 o puč. Jsou jmenováni do vlády, vystupují stále s radikálnějšími požadavky, s vědomím, že si to mohou dovolit. Jenže Sovětům to samozřejmě nestačí a nasazují – opět dnešními slovy – hybridní prostředky proxy války. Od jara 1940 vyvolávají provokace a incidenty, související s vojenskými posádkami. Sovětský svaz je obviňuje, že se hodlají spolčit a že představují nebezpečí pro bolševickou veleříši. V červnu 1940 všem státům klade ultimátum a vyžaduje vznik nových vlád, které by bezpodmínečně dodržovaly plnění smluv. Ve skutečnosti se mají zcela poddat Moskvě. V případě Litvy už 15. června sovětské vojsko napochoduje do země. Lotyšsko a Estonsko se podvolují a slibují vytvoření vlády zcela poslušné Sovětům. Na průběh má dohlížet komisař, něco jako gubernátor či říšský komisař, pro každou zemi: Estonsko dostane Ždanov, Lotyšsko proslulý prokurátor z procesů Vyšinskij.

Waltari to komentuje slovy hodícími se pro současnost: „Sovětský svaz považoval baltské země za bezpečnostní hrozbu svých hranic. Od velkolepého impéria, chlubícího se vojenskou silou, by se možná očekávalo trochu více sebeúcty.“ Ale to je zřejmě to poslední, čím by se impérium hodlalo zdržovat. Má tady zcela oddané vlády a zbývá poslední dějství, které nazve Waltari fraškou – na rozdíl od mnoha západních intelektuálů, nejen levicových, kteří se sovětskými potěmkiniádami nechali rádi oklamat. Měsíc po jmenování nových prosovětských vlád se mají uskutečnit volby. Ovšem již podle nového leninsko-stalinského řádu. Jsou to samozřejmě volby přímé, tajné a spravedlivé, ovšem podle sovětského mustru. Ve všech zemích se narychlo sestavuje jednotná kandidátka Strany práce, proti které není žádná opozice. Její program je tak líbivý, že, jak Waltari, píše, není nikdo, kdo by mohl být proti. Všechno se všem slíbí, nikde se zatím nemluví ani o diktatuře proletariátu, natož o připojení k Sovětskému svazu. Naopak se vede agitace, že právě tyto volby mají Sovětský svaz uklidnit a že pak již „dá pokoj“, ujištěn o spolehlivosti těch drobných státečků. I tak je účast, píše Waltari, podle všeho velmi bídná, protože mnoha lidem je jasné, že bez protikandidátů nemá smysl volit. Oficiálně však přijde 95 procent voličů, jak se to pak stane v sovětském impériu pravidlem: tam však již bude volit 99 procent.

Den po volbách jsou ve všech zemích organizovány manifestace na „oslavu vítězství pracujícího lidu“. Cíl už je jasný: přeměna národních republik v sovětské socialistické republiky. A 21. července 1940 ve všech třech zemích zasedají parlamenty složené ze zástupců „pracujícího lidu“. Na příkaz Moskvy se všude projednává stejná agenda: prohlášení republik za socialistické a připojení k Sovětskému svazu. Proslýchá se, píše Waltari, že kdyby se tak nestalo, bylo by například Estonsko prostě připojeno k Leningradské oblasti, čímž ztratí „výhody“ plynoucí z postavení sovětské republiky. To však ještě není úplný konec. Každá republika musí o připojení Sovětský svaz oficiálně požádat, „pěkně poprosit“, píše Fin Waltari. Sovětský svaz blahosklonně souhlasí.

Mika Waltari: Válka o pravdu. Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Z finského originálu přeložili studenti Masarykovy univerzity pod vedením Markéty Hejkalové. Vydala Masarykova univerzita, Brno, 136 str.