Proč být vstřícný k remakům
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill. Novinku u nás odvysílal Netflix, jmenuje se stejně jako původní dílo z roku 1974 a schytala to na všech frontách nejen jako nepovedený film, ale především jako nebezpečný cizopasník na legendárním předobraze. Co kdyby se takových objevilo nedejbože více?
Vede to pak k tak roztomilým situacím, jako že se nad novým ztvárněním westernu Sedm statečných a nad jeho mezinárodním obsazením hořekovalo, že je to ústupek všeobecné soudobé politické a rasistické korektnosti a že originál je jenom jeden. Přičemž se jaksi nedodávalo, že už onen „originál“ byla mnohonárodnostní předělávka jiného filmu – japonských Sedmi samurajů. Jindy remake vyjadřuje například potřebu autorů zachytit výrazové prostředky vyprávění tak, jak jsou zrovna k té které cílové skupině diváků vstřícné: zkuste například malým dětem pustit původní Lassie se vrací z roku 1943, a nejspíš se setkáte s odmítavou reakcí, s otázkami dožadujícími se vysvětlování reálií i chování postav. A pusťte týmž stejnojmenný německý snímek z roku 2020 (natáčený mimochodem z větší části u nás na Šumavě), a budete překvapeni, jak přes naivitu vyprávění a look standardního německého televizního snímku jsou k výsledku děti přikované a prožívají jej. Protože k nim mluví prostředky jim známými. Zkrátka rozčilovat se nad remaky nemá smysl nejen proto, že vznikat budou dál jeden za druhým, ale také proto, že nepochybně mají výhody: znovu zpřístupňují staré osvědčené příběhy a udržují je v kolektivní paměti.
V případě snímku zmíněného v úvodu jsme však vystaveni ještě jinému případu – troufám si říct, že naratologicky vlastně nesmírně poutavému: nová verze Jestli se rozzlobíme, budeme zlí totiž není remake v pravém slova smyslu. Není to vyprávění téhož znovu, je to nové vyprávění téhož. Hrdinové nejsou stejné postavy, jež kdysi ztvárnili Spencer s Hillem, jsou pravděpodobně potomky prvního z nich. Je to sourozenecká dvojice, která zapříčinila svým dospívajícím nezmarem, že jim byla ukradena otcova krásná červená dunovka se žlutou střechou, kvůli níž se tolik natrápil, a zároveň dvojice, která celoživotně touží se k odcizenému autu dostat zpátky, a zachovat tak otcův odkaz. To se jí skutečně podaří – a sice překonáváním týchž obtíží, jaké se děly jejímu otci. To je hodně zvláštní: jako by autoři říkali, že člověk je začarován v kruhu a že jeho život není jedinečný, nepozvedá a nerozvíjí život jeho předků, nýbrž stává se odvarem jejich životů. Jako by ten zásadní, stěžejní osud ležel kdesi daleko za námi v dávné historii a my se k němu pokoušeli přiblížit. Je to vlastně až biblický poměr k životu a je to i popření teorie evoluce.
Hlavní hrdinové nového příběhu opět absolvují závod v rallye o dunovku, opět ji vyhrají společně, opět o ni mezi sebou pořádají dodatečný závod v pojídání párků a pití piva, opět je o vůz připraví mafián, opět se perou s jeho gorilami o pozornost a o získání pozornosti, opět zničí mafiánovo sídlo, opět hrozí jednomu cirkusu vystěhování z domova, opět dojde na motocyklový duel s dřevci, opět jeden z dvojice je velký, silný a neustále otrávený automechanik, zatímco druhý je tenký a rádoby vtipný weltman. Jenže výsledek tohoto vyprávění je sterilní, je pravidelný, a především ničím nepřekvapí, protože si můžeme odškrtávat scénky, jež díky znalosti původního snímku očekáváme, že přijdou – načež skutečně přijdou. Už to není praštěná groteska (to není bohužel nápad z mé hlavy, ale z nějaké poučenější, jež přišla na to, že filmy se Spencerem a Hillem přebírají strukturu a funkce starých černobílých grotesek, jen místo dortů v nich létají facky a místo ticha doprovázeného rychlou hudbou ozývá se neustále nějaký přepálený tělesný zvuk). Takže v novince se netěšíme z nečekaností a z jemné sondy do života chudých vrstev velkých městských periferií, nýbrž sledujeme liduprázdný (z města v prvním filmu jsme se přesunuli na samoty v druhém) pokus dokázat si, že dřív se žilo líp.
Jenže to je nakonec na novince nejzajímavější: nesvedeme rekonstruovat život svých předchůdců, ani jejich umělecké výrazivo, protože mu nikdy z odstupu plně neporozumíme, nikdy nebudeme chápat všechny nuance doby, v níž předci žili. Aby naše nové vyprávění fungovalo a bylo dobré, musíme v něm otisknout dobu svou, pak má remake smysl. To se však v tomto případě nepodařilo. Což je škoda, protože jde o úctyhodný přístup k interpretaci původního díla.