K abstrakci nemám puzení ani důvod, říká malířka Ivana Lomová

Dneska si za všechno můžeme sami

K abstrakci nemám puzení ani důvod, říká malířka Ivana Lomová
Dneska si za všechno můžeme sami

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ono to je docela hezké, mít svůj obraz v nějakém cizím prostředí, do kterého obraz vysílá vaše vlny, říká Ivana Lomová a je fakt, že její obrazy jsou takovým tichým a jemným vysílačem vln. Jejich nevtíravá melancholie, dokonalé provedení a tajemství prostých věcí, které připomínají jejího oblíbeného Edwarda Hoppera, má ale v sobě i něco z českého sarkasmu a grotesknosti. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Rozhovor se konal v jejím pražském bytě, pod vlivem vlnění obrazů připravených na výstavu, která začala v pondělí v karlínské 8gallery, a lehké malířčiny chřipky.

Ivana Lomová - Foto: Dušan Šimánek

Malujete obrazy, na nichž jako by se zastavil čas. Někdo by řekl, že je to konzervativní, překonané…

Ale vždyť obraz je jako zastavený čas – to je jeden z hlavních darů, které nám obrazy poskytují. A není to skvělé, ten čas, co tak zběsile pádí, zastavit? Alespoň v obraze? Nevěřím prohlášením, že obraz takzvaně skončil, že je passé. Navíc já žiju a maluju teď, takže v mých obrazech se odráží má současnost.

„Nová média“ to rozhodně nejsou. Malba, to je hodně staré médium, už od Altamiry.

To máte pravdu. Někdy mám dojem, že „nová média“ může dělat vlastně kdokoli a jakkoli. Často bych ty výsledky nazvala spíš jakousi politickou sociologií, ekologickým nebo psychologickým dokumentem. Člověk tápe, jestli je tohle ještě umění. Ale určitě i v nových médiích vznikají skvělé věci, možná je problém spíš v tom, že jelikož je to pořád tak „in“ a „trendy“, umělci jsou do toho často i tlačeni – a kritika se bojí, aby se neznemožnila, a radši moc nekritizuje.

To v malbě je, myslím, nějaká konstanta, potřeba napodobit svět, zpodobnit předměty, lidi…

Ano, potřeba něco namalovat je přirozená lidská touha – jako si třeba zazpívat. Říkat, že je to passé, je stejné jako tvrdit, že třeba tanec skončil. Proměnil se, to ano, ale ta podstata zůstává. Stále budou lidi, kteří budou malovat.

Ale budou lidé, kteří ty obrazy budou potřebovat? Myslím tím, že se budou chtít na obraz dívat, nebo ho dokonce vlastnit?

Myslím, že jo, s obrazem lze navázat vztah, pohled na něj těší a podněcuje. Obrazy zabydlují a zútulňují domov, navíc lidi touží po originálních věcech. 

Páternoster jako symbol věčného pohybu. Také tento obraz je k vidění na aktuální pražské výstavě. - Foto: Archiv autorky

Prodáte třeba ty obrazy, které nyní připravujete na výstavu?

To se uvidí. Každopádně o tom takhle nepřemýšlím. Člověk si ty obrazy maluje vlastně sám pro sebe, a když se líbí mně, možná se budou líbit i někomu dalšímu. Ono to je docela hezké, mít svůj obraz v nějakém cizím prostředí, do kterého pak vysílá vaše vlny.

Máte přehled o tom, kde vaše obrazy visí? 

Pokud to neprodám v aukci, tak většinou ano. Schovávám si kontakty na ty majitele, a když pak potřebuju obraz na nějakou výstavu, jsou většinou tak hodní, že mi ho půjčí. 

Kolik jste za život namalovala obrazů?

Nevím, nemám to spočítané, teď maluju kolem patnácti dvaceti obrazů ročně. Ale já nemaluju moc dlouho. Vlastně jsem začala vážně až ve čtyřiceti. Studovala jsem architekturu, pak jsem dělala ilustrace, potom jsem měla malé děti a teprve poté, postupně, jsem se začala osvobozovat od těch služebných profesí a propracovala se k jakési volné tvorbě. Ale pořádné obrazy jsem začala malovat až začátkem tisíciletí. Takže je to takových sedmnáct let.

Ale v umění jste podstatně déle…

To záleží na tom, čemu říkáte umění. Dalo by se říct, že něco jsem si malovala už jako dítě.

Namalovala jste někdy abstraktní obraz?

Ne, vlastně asi ne, vidíte… Přemýšlela jsem o tom, ale asi k tomu nemám puzení ani důvod…

Proč je abstraktní Kupka oceňovaný víc než realistický Kupka? Nebo abstraktní Kandinskij víc, než když maloval „předmětný svět“?

Protože to bylo nové a revoluční. A to se v umění vždycky počítá. Ale osobně jsem k abstraktnímu umění trochu zdrženlivá, přiznám se, že málokteré ke mně promlouvá. Nedávno jsem však objevila švédskou malířku Hilmu af Klint, žila v letech 1862 až 1944. Malovala abstraktní umění ještě před těmi průkopníky abstrakce Kandinským, Kupkou nebo Mondrianem. Byla médium a dostala se k abstrakci přes ezoteriku. Její abstrakce je pro mne fascinující, plná významů, nádherná. Asi to bude tím, že v jejím případě abstrakce není experiment a hra, ale že tam má hluboké obsahy. Dlouho se o ní nevědělo, taky asi proto, že byla žena a ze Švédska – okraje Evropy. Navíc ona se živila realistickými obrazy, malovala zátiší, květiny a tak. Tuhle abstraktní tvorbu si dělala čistě pro sebe. Obrazy pak odkázala svému synovci s tím, že je může zveřejnit až třicet let po její smrti – až prý pro ně bude svět „zralý“. Tady mám její katalog, podívejte, jak se podobá třeba Kupkovi, a přitom to jsou mnohem starší věci.

To je vlastně ideální, když je umělec slavný až po smrti. Sláva ho nemůže zkazit.

Ano, na tom něco je, ale z něčeho člověk žít musí, to byste nám přál pěkné věci… Nedávno jsem byla v Londýně na výstavě norského malíře Nikolaje Astrupa (1880–1928 – pozn. red.), také nově objeveného génia, současníka Edvarda Muncha, v jistém směru mě baví víc než Munch. A dosud ho znal jen málokdo. Jak je vidět, mají kunsthistorici pořád co objevovat.

U nás jsme měli fotografa Miroslava Tichého (1926–2011), podivína z Kyjova, který fotil poslepovaným fotoaparátem a jehož originály se teď prodávají za ohromné sumy.

A přitom celý život žil na smetišti. Snobům to dělá dobře. Viděla jsem na jednom mezinárodním veletrhu, kde měl celou místnost pro sebe, jak se různí „vydizajnovaní“ jedinci rosí blahem nad těmi promaštěnými čtverečkovanými papírky, co si ještě pamatuju ze školy a které on používal k adjustaci svých děl. Je to zvláštní. Ale asi to k umění patří. I když si člověk přece jenom říká, jestli tohle je nejuznávanější český umělec současnosti, je to s námi nějaké divné.

Vy jste před asi patnácti lety malovala sérii obrazů manželských dvojic a nazvala jste ji Dokud nás smrt nerozdělí. To bylo docela optimistické.

Nevím, jak to myslíte – optimistické? Já jsem v té době už rozvedená byla, proto jsem ta manželství začala takto zkoumat. Ale ten název není myšlen tak, že by spolu museli zůstat v manželství, ale že se jeden druhého už stejně nezbaví, protože jsou provázáni dětmi a dalšími věcmi. Později se postupně rozváděly i další páry, zůstal mi vlastně jen jeden, co se nerozvedl.

To byli vaši přátelé?

Ano, s některými jsem se přátelila, někteří se dost změnili, třeba Martin Stropnický…

Je to trochu ve stylu filmů Heleny Třeštíkové…

Mám její dokumenty ráda, navíc mezi těmi páry, co se braly v osmdesátých letech, jsou moji spolužáci z architektury, ti Strnadovi, takže jsme to sledovali od začátku celkem bedlivě. Vlastně je to i naše generační výpověď.

Cítíte se, že patříte do nějaké generační vrstvy?

Vždycky jsem se cítila trochu jako mimoň, outsider. Nestudovala jsem výtvarnou školu, nepatřila do žádné party. Možná ještě víc než vlastní umělecké školení mi scházela ta konfrontace s vrstevníky. Na druhé straně to mělo tu výhodu, že mě nikdo takzvaně „nezkazil“ a že jsem jiná než ostatní. První důležitou výstavu jsem měla až v roce 1997, bylo to v takzvané Malé Špálovce. Ta výstava mi dost pomohla, seznámila mne s naší výtvarnou scénou a uvedla mě v jakous takous známost.

Máte přece sestru, která je taky výtvarnice.

Ano, a ona podobně jako já dělá něco jiného, než studovala. Lucie také dlouho nevěděla přesně, co dělat, studovala DAMU, rozhodovala se mezi psaním a malováním, pak se našla v komiksu, kde může uplatnit obojí.

Byly jste takové talentované dívky z Ořechovky…

No, takto mne tedy nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. Navíc hodně lidí kolem nás bylo talentovaných. Sestra chodila do třídy s bratry Formanovými, s Irenou Douskovou… Nebyla výjimka, že se někdo věnuje umění. 

Jeden z vašich cyklů se jmenuje Sesterstvo. Tam portrétujete sestry. Myslíte si, že je něco jiného být sestra než bratr?

To nemůžu posoudit, protože mám jen sestru. Ten cyklus spadá do mého feministického období, to „sesterstvo“ je myšleno v tomto duchu. Tehdy jsem se potýkala se situacemi, že jako žena a matka máte opravdu dosti jiné výchozí pozice než jako muž. Tak jsem chtěla tu ženskou sílu nějak vyjádřit. Byly to moje kamarádky, vrstevnice. Použila jsem na ně svou oblíbenou jedovatou žlutou, aureolin, a jen oči měly rudé. Ústa mlčela, oči mluvily.

V českém výtvarném umění máme zvláštní úkaz sester Válových.

Ale to byla dvojčata. Žily spolu, malovaly spolu, neměly vlastní rodiny. To by se asi nedalo srovnávat. My jsme si se sestrou blízké, ale takhle to nemáme.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Rónou a ptal jsem se ho, jak je možné, že v Tvrdohlavých neměli žádnou ženu, myslím umělkyni…

A on se na vás podíval, co vás to napadá, že?

No, řekl, že se prostě žádná nepřihlásila, a že tedy ani žádnou nehledali.

Protože to byli „supermačové“! To vůbec nebylo v jejich stylu, předpokládat, že jsou taky ženské umělkyně. Vždyť i ty holky kolem nich, které si pak vzali, často přestaly dělat vlastní věci. Vedle nich to jakoby ani nebylo možné.

Některé malířčiny obrazy bývaly hustě zalidněny. Teď jsou liduprázdné. - Repro: archiv autorky

Od Tvrdohlavých je třicet let. Kde je ta další silná generace?

No jo, ten feminismus s chlapy asi nějak zamával. Jako by se ztrátou výsadního postavení ztratili i sílu, názor, páru. To jako by od chlapů odešlo, nějak tak změkli, zchoulostivěli, zženštili. Moje dcera teď studuje umění v Edinburghu. Mezi mladými umělci se takzvaní „normální“ kluci snad ani nevyskytují, spíš gayové nebo transsexuálové či tak něco mezi. Je pravda, že umění vždy takovéto typy přitahovalo, ale stejně. A teď má nového spolubydlícího, který není umělec, ale je zase anorektik, má s tím, chudák, velké problémy a úplně ho to vyřazuje ze společenského života. Vůbec jsem netušila, že kluci můžou být taky anorektici. Skoro to vypadá, že muži jsou ohrožený druh.

Někdy se člověk bojí, jestli ten Západ trochu neblázní, a přitom jsme ho tolik milovali…

Trochu blázní. Ale tady je to ještě o dost horší.  

Jste hodně zklamaná?

Jsem úplně zoufalá. Myslím, že nám teď teprve dochází, jaké jsme si o sobě za totáče dělali iluze, co bychom mohli, kdybychom byli svobodní, kdyby komunisti nebyli, kdyby Rusové odtáhli. A dnes si za všechno můžeme sami, chováme se ostudně a není pro to žádný důvod ani omluva. Je těžké žít ve společnosti, se kterou nesouhlasíte. A venku se jen stydíte.

Dostává se to zklamání nějak do vašich obrazů?

A víte, že jo? Já jsem po těch prvních prezidentských volbách, kdy Zeman zvítězil, udělala takový cyklus obrazů Voliči. Byly to malé portréty anonymních lidí z ulice. Když jsem je malovala, vžívala jsem se do nich, a tím se s nimi nějak usmiřovala. Měla jsem potřebu nějak řešit svůj špatný vztah ke spoluobčanům. Ale teď, v tomhle druhém případě, už žádné obrazy voličů dělat nebudu, tohle je pro mě už za čárou. 

Ivana Lomová tvoří tematické soubory obrazů. Tento patří do cyklu Galerie. - Repro: archiv autorky

Hmmm, ještě že nám zbývá umění… Na vaší aktuální výstavě jsou fasády domů, omítky, omlácené vstupy. Taková tichá zákoutí, zase zastavený čas. Je to tak?

Já jsem se k těm domům vlastně velkým obloukem vrátila. Byly doby, kdy jsem o architektuře nechtěla ani slyšet. Vystudovala jsem ji víceméně z donucení, měla jsem baráků plné zuby, malovala jsem všechno jiné…

… však máte mezi předky taky Jana Kotěru, zakladatele české moderní architektury.

Ano, pradědeček, ale ten umřel už v roce 1923. Ale architektka byla máma, manžel, různí přátelé a spolužáci, prostě jsem byla obklopená samými architekty. Tak jsem si od nich musela odpočinout. Jenže ony si mě ty domy zas pomaloučku našly. A teď už se tomu nebráním. Vlastně to není nic nového, už v osmdesátých letech jsem se vrhala do starých Střešoviček – to je ta prastará vesnička kolem Svatého Norberta, kam jsme chodili do školy –, abych je zaznamenala dřív, než budou zbořené, jak se tehdy proslýchalo. Asi to bude nějaký pud, zachovat svědectví o době, ve které člověk žije. Navíc tyhle staré domy nesou tolik stop lidské činnosti! Pro mě jsou nabity různými zasunutými obsahy, významy a pocity, které ani není třeba zkoumat, ale jsou tam.

Pozoruhodný je váš perfekcionismus, pečlivá kresba každého detailu.

To je trochu můj problém, něco ve mně je takto nastavené a nějak se proti tomu nedá jít.

Někdo by řekl, že je to hyperrealismus.

Ne, hyperrealismus to není. Ten se zabývá povrchem a snaží se o dokonalou iluzi fotografického média. O to mi nejde. Já se fotky držím, jen když se mi to hodí, někdy ji hodně měním, vynechávám, kombinuju více zdrojů. Pro mě je hlavní nějaká moje představa.

Máte pro svůj styl nějaký název?

Ne. Nemám potřebu zařazovat obrazy do vymezených stylů.

Je tam hodně dveří, oken… Jako starý freudista bych řekl, že to je ženský symbol…

To je zajímavá interpretace, ale takhle to míněno není. Když člověk obraz maluje, je lepší postupovat čistě intuitivně a nerušit si svá proudění nějakými teoriemi. Spíš bych řekla, že v těch dveřích a oknech je nějaká vzpomínka na čekání na kamaráda, na kamarádku, představovaní si, jaké jsou ty neznámé byty. Je to takové zamlžené…

7. března 2018