Každý člověk, který alespoň jednou za čas prokrastinuje na internetu, tu scénu z filmu Pád třetí říše z roku 2004  viděl mnohokrát. Generalita wehrmachtu je shromážděna v Hitlerově bunkru, probíhá pravidelná porada, Vůdce (Bruno Ganz) je seznamován s vývojem na frontě, všechno, zdá se, probíhá v klidu. Pak se ale Hitler na cosi zeptá, napětí v místnosti znatelně zhoustne, Vůdce vyslechne odpověď pronesenou roztřeseným hlasem. Stále ještě klidně pošle všechny pryč, až na tři nejdůležitější šarže.

A začne řvát, nekontrolovaně řvát, až se třesou dveře, za nimiž se shromáždili vojáci z bunkru, věrné sekretářky a další personál, vyděšení tím křikem, v obavách o Hitlerovo zdraví i svou budoucnost. A Hitler se v bunkru vytáčí a vytáčí, až se vyčerpá, sesune se na židli a cosi rezignovaně mumlá. Je to s ním špatné.

V posledních letech byla tahle scéna opatřena bezpočtem šprýmovných titulků ve spoustě jazyků, které ji převáděly do úplně jiného kontextu. Hitler zjišťuje, že Trump byl zvolen prezidentem, Hitler zjišťuje, že pókemoni ve skutečnosti neexistují, Hitler zjišťuje, že Arsene Wenger skončil jako trenér Arsenalu… Komika těch reinterpretací je založena na kontrastu mezi obrazem a tématem, běsnící Hitler se v nich stává zástupnou figurou pro všechny doběla rozpálené chlapíky, které něco, často nějaká hloupost, dohání k zuřivosti, legrační a vlastně neškodné. Alespoň trochu se v něm poznává každý, v kom po konfrontaci s prkotinou, do níž se v jeho očích zkoncentrovala veškerá zlovolná pitomost světa, probudil jeho „vnitřní Hitler“. Spustil nějakou vzteklou tirádu, která na stavu věcí samozřejmě nemůže vůbec nic změnit. Tímhle způsobem vytočený člověk totiž může změnit běh věcí stejně málo jako Vůdce v bunkru na konci dubna 1945. Tak nanejvýš pérovat pomyslné generály zdecimovaných vojsk. Víc se v takových chvílích dělat nedá.  

Skutečný Adolf Hitler by jistě nebyl nadšený tím, že se stal symbolem pořvávající bezmoci. Zároveň to ale odpovídá obrazu té figury, který lidé mnoha generací vstřebávali – znali vlastně jen karikaturu, komického řvoucího mužíka, který z jakýchsi nepochopitelných důvodů dokázal přivést davy krajanů k extázi, dosáhnout, aby s nadšením vyrazili do války proti světu. Hitler je v představivosti po válce narozených lidí často podobný loutce, oživlé karikatuře, absolutní zlo, jež potřebuje být vnímáno také jako komické, aby ztratilo hypnotickou sílu. A – samozřejmě – Hitler může být tímhle způsobem směšný, protože byl na hlavu poražen, jak se touhle roční dobou připomíná. Smích nad jeho křikem a přepjatými gesty je možný díky tomu, že vysmívaný nad smějícím se nemá už žádnou, ani symbolickou moc. Může být naivním publikem vnímán jen jako nějaký zbytečně se rozčilující dědek. 

Těžko říct, jestli ta scéna z bunkru může ještě fungovat ve svém původním kontextu, jestli všechny ty parodie už filmu režiséra Olivera Hirschbiegela a scenáristy a producenta Bernda Eichingera nevysály sílu. Je přitom, domnívám se, docela silná, působila na mě tak, když jsem film viděl poprvé. Obraz přetrvávající moci muže, který už fakticky žádnou moc nemá, čeká ho jen rychle se blížící konec. Ale to temné kouzlo pořád funguje, generálům se z něj rozklepou kolena. Film, jehož je ta scéna součástí, vzbudil v době uvedení kontroverzi svým deklarovaným záměrem ukázat Hitlera jinak než právě jako karikaturu. Pád třetí říše je první německý film s Hitlerem jako hlavní postavou. Není trochu brzy na to, aby v Německu takové filmy vznikaly? A navíc takové, jež to ztělesnění zla nějakým způsobem zlidšťují? Po uvedení Hirschbiegelova snímku ta diskuse víceméně ustala, těžko mohl někdo tvrdit, že Pád třetí říše s Hitlerem nějak sympatizuje, inspiruje k lítosti nad ním nebo ke snaze porozumět jeho motivům. Ano, v Hirschbiegelově filmu je třeba vidět, že se Hitler dokázal chovat zdvořile k sekretářkám, snímek je také vyprávěný pohledem jedné z nich. Hitler je v Pádu třetí říše fascinující postava, také díky výkonu Bruna Ganze a podobnosti mezi hercem a jeho historickým předobrazem, jíž se Hirschbiegelovu týmu podařilo dosáhnout. Není to ale film, který by divákovi umožnil „vidět do Hitlera“ a zahlédnout tam člověka. Také proto, že ho zachycuje na samém konci, v bunkru v posledních dnech války, v atmosféře strachu a postupujícího šílenství. Ve dnech, když už se rozpadl. Jeho moc nad lidmi v nejbližším okolí už je jen setrvačná, z něho samého se stala zraněná, porouchaná loutka. Někdejší hrůzná síla jeho moci je vidět především na těch druhých, jejich přetrvávající oddanosti odhodlané jít až za hrob. To oni jsou skutečně děsiví svou normalitou, v níž ale je nějaká temná slepá skvrna, neschopnost vnímat cosi podstatného. Pomalu hororová figura se v Pádu třetí říše stala z Evy Braunové, usilovně a křečovitě šířící dobrou náladu uprostřed všeho toho s germánskou důkladností podaného zmaru, k němuž obstarává hudební doprovod blížící se sovětská kanonáda. Uprostřed všech je Hitler na konci, zobrazení té postavy ale nemůže nějak vyjádřit odpověď na tu nejdůležitější otázku. Co v něm bylo v těch dřívějších časech? Jak a čím si všechny ty lidi dokázal podmanit? Co v něm viděli? 

Možná nejblíž, kdy se Hirschbiegelův film přiblížil k zobrazení nějaké Hitlerovy hlubší dimenze, je krátká, vlastně nedějová scéna. Sekretářka Traudl (Alexandra Maria Lara) jde v noc i ztichlým bunkrem, na prázdné chodbě narazí na Hitlera, jak nehybně sedí, o čemsi přemýšlí, černá silueta ve tmě. Člověk z masa a kostí, ale také lidství vzdálený, jako kdyby byl už někde jinde, těžko odhadnout kde. Je to svým způsobem dostačující „pohled do Hitlera“, člověka, jehož zdroj síly zůstává vlastně neznámý, přes všechna nějakým dílčím způsobem jistě pravdivá racionální vysvětlení.