Jak jsem visel na Parnasu

Sladký život na Zelném trhu

Jak jsem visel na Parnasu
Sladký život na Zelném trhu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spisovatel Jiří Kratochvil, který by tenhle článek neměl číst, jednou napsal, že kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, a to i v hojném počtu. Předpokládám, že se to děje občas ještě i teď, tedy ne teď, ale když jsou zrovna normální časy, teplo a kašna je napuštěná, protože na takové výtržnosti jsou takové kašny stavěné a vždycky byly, to se nedá nic dělat.

Kdysi dávno jsem z bujnosti a blbosti málem přišel na Parnasu o život, nebo aspoň o zdraví, to mi mohlo být tak dvacet, což znamená, že to náměstí se ještě potupně jmenovalo 25. února, což by nyní možná nechápal nejeden student brněnských humanitních oborů: nevěděl by, co je to za datum, nebo by mu to nevadilo. Přijeli jsme tehdy do Brna, to byl pro mě vždycky svátek, sešli se se spolužáky, kteří tady studovali, protože do Brna se šla studovat veterina nebo lesárna, tak jsme s veterináři a lesníky obcházeli hospody, které byly trochu jiné než pražské, takové divočejší a orientálnější, jako celé Brno, a pak z nějaké po zavíračce vypadli a šli ještě k Petrovu a uviděli tu hromadu kamení a nenapadlo nás nic přirozenějšího než na ni vylézt. Bylo to pozdě večer, tma, předjaří, kašna byla vypuštěná, tak jsme přeskočili rantl a rychle vyskákali či vyšplhali po těch temných kamenech skoro až nahoru. Já byl mrštný, trochu opilý a dychtivý se předvést, byť jen před sebou, tak jsem se dostal nejvýš, snad až k té soše na vrcholku, o které jsem samozřejmě nevěděl, že je to socha vítězné Evropy, nebo spíš Svaté říše římské, což bylo tehdy, tedy na konci 17. století, kdy tady Parnas vztyčovali, vlastně totéž. A tak jsem tam najednou visel, držel jsem se nějaké sochy, nějaké kamenné bytosti, možná to byla tlama nebo pařát draka, nad kterým ta Evropa vítězí, přičemž ten drak, to mohli být buď protestanti, nebo spíš asi Turci, což bylo v té době, dvacet let po jejich odehnání od Vídně, zcela aktuální. Vlastně i ten jeskynní Herakles se spoutaným trojhlavým psem Kerberem bude alegorie císařského triumfu Leopolda I., za jehož vlády se tady to ideové dílo Hanse Fischera z Erlachu vztyčilo.

Kašna Parnas na Zelném náměstí je brněnská fontána di Trevi, ale ještě dřív, než do té římské vlezl ve Sladkém životě Marcello za Anitou Ekbergovou, tak tady se do ní skákalo cestou ze studentských flámů, aspoň to píše Jiří Kratochvil. - Foto: Jiří Peňás

A jak jsem se držel té kamenné hnáty a stál na hlavě nějaké jiné mytologické kreatury, tak jsem se podíval dolů – a to náměstí, ten noční Zelné rynek, se se mnou zahoupal, takže se mi okamžitě zatočila hlava a udělalo špatně, jako bych byl na moři a držel se stěžně. Najednou jsem si uvědomil, jaký jsem to idiot a co jsem to provedl, a hlavně mi došlo, že nebudu schopen dostat se dolů, neboť pod sebou vidím jenom temno a obrysy kamenů, které najednou byly úplně kluzké, jako když se člověk dotýká slizké houby. Tak jsem tam visel, držel jsem se nějaké té barokní alegorické bestie a říkal si, že teď nejspíš spadnu a přerazím si páteř nebo pánev a skončím na vozíku, a to bude ještě lepší verze, protože klidně můžu taky spadnout na lebku a hned umřít, nebo, pokud to přežiju, skončit jako idiot, neboť si za takové idiotství nic jiného nezasloužím. Anebo přijedou esenbáci a seberou mě a třeba mě vyhodí ze školy, kvůli takové kravině…

Každý ví, že Reduta na Zelném trhu je nejstarší divadelní budova ve střední Evropě a v roce 1767 tady hrál jedenáctiletý Mozart, jenž jako soška vytvořená Kurtem Gebauerem levituje před vchodem. - Foto: Jiří Peňás

Tak tam zůstanu ještě chvíli viset, abych se mezitím věnoval Zelnému trhu, tomu superiornímu čili hořejšímu náměstí brněnskému: o kus níž se rozkládající Svoboďák je tedy náměstí inferiorní. Vždycky se tady něco prodávalo, ale jako by se dlouho to místo nemohlo rozhodnout, co vlastně nejvíc, takže od 13. století stále měnilo svou identitu a postupovalo od původního vetešnictví (Tandelmarkt) přes drůbežářství (Hühnermarkt) k železářství (Eisenmarkt), vlnařství (Wollmarkt) a hrnčířství (Topfmarkt), až se to prý v 15. století ustálilo na zelenině, a tedy na Krautmarktu. To vydrželo až do komunismu, kdy ho tedy pojmenovali po svém puči, což nepřímo souvisí s historkou, kterou mi vyprávěl Břetislav Rychlík (ten bydlí kousek) o Janu Sedalovi, velkém herci a bohémovi brněnsko-prešpurském, který jedné dávné noci vyšel ven po dlouhém sezení z vinárny, která byla v podzemí pod divadlem Reduta (nemusím tady psát, že je to nejstarší divadlo ve střední Evropě a v roce 1767 tady hrál jedenáctiletý Mozart, jenž jako soška vytvořená Kurtem Gebauerem levituje před vchodem), a zrovna se tam točil nějaký režimní seriál, buď přímo Gottwald, nebo Rodáci, takže Jano spatřil makabrózní vizi plného náměstí s lidmi v dělnických kabátech a halenách, které zalévá ostré světlo reflektorů. V čele pak stála tribuna, pokrytá červenou látkou, která v tom světle působila obzvlášť pekelně. Užaslý Jano si protírá oči, a to už na tribunu vystoupí muž v beranici a začne do noci číst huhňavým hlasem: „Soudruzi a soudružky…“ Je to sám Klement Gottwald. V tu chvíli se Jano rozhodne, že se musí postavit dějinám, a vrhá se k tribuně a volá: „Lidi, névěřte mu, to je zlóčinec, už jednou vás pódvedl, rúdy vráh to je!“ Z místa, které bylo dosud ve tmě, se ozve: „Stop!!! Co je to za kreténa?!“ a už se na Jana vrhají pochopové a chtějí ho předat orgánům, když si režisér té věci, možná Evžen Sokolovský nebo Jiří Adamec, všimne, že je to Jano Sedal, kterého znají, tak ho zachrání a doporučí mu, ať se jde domů vyspat. A to mohlo být klidně v tom roce, kdy jsem vylezl na Parnas a pořád tam visel.

Ale můj vztah k Zelnému trhu je založen i na tom, že je tak blízko od nádraží, vlakového i autobusového, ze kterého jsem často šel rovnou na Zelňák nahoru do vesele červeného domu Pánů z Fanalu, přičemž nikdo mi nikdy nebyl schopen říct, kde ten „fanal“ je nebo co to je. Ale zato se ví, že v něm je Divadlo Husa na provázku, kvůli kterému jsem v posledních třiceti letech nejčastěji do Brna jezdil, jednu dobu jsem se mohl jevit i podezřele. Ale ve skutečnosti jsem žádnou tu herečku moc dobře nepoznal, díval jsem se na ně jen jako divák, ale přesto, když jsem do toho domu Pánů z Fanalu vešel, trochu jsem míval pocit, že každému, kdo se na mě podívá, je jasné, proč sem tak často jezdím…

Takže abych se vrátil k tématu, stačí ujít nějakých dvě stě metrů po Masaryčce, a pak se zahne trochu nahoru a tím Brno pro člověka, který tam přijede, hned vyvrcholí, a to myslím tím nejlepším, co má. Je to podobné, jako by se Praha hned otevírala Malostranským náměstím, a to spíš jeho horní částí, které se dřív říkalo Vlašský plac, se kterým má Zelný trh podobný šikmý sklon, dominantu uprostřed (trojiční sloup), ale hlavně ten fantastický pohled na věže blízké katedrály, v Praze Víta, tady v Brně Petra a Pavla. Zelný trh je ovšem větší co do rozměru a trochu skromnější co do palácovitosti, i když takový Dietrichsteinský palác, ve kterém je od roku 1911 Moravské zemské muzeum, by se ani v Praze neztratil. Taky je důležité, že v Brně je rozdělena moc státní (Špilberk) a duchovní (Petrov) na dva kopce, takže Zelňák vlastně není podhradí, jako je Malá Strana, ale podkostelí, což mělo svůj význam. A jako ve správném poměru jsou tady duchovní věci vyváženy materiálními, tak toto místo bylo odedávna spojeno s obchodem a trhovci a krámy, což mu dávalo zvláštní přitažlivost. O té jsem věděl od dětství, protože vždy když jsme do Brna přijeli s prostějovským dědou, který byl původem z Brna (ročník 1905), šli jsme sem na trh, protože i za socialismu tady mohly babky prodat něco, co jim vyrostlo na zahrádce. Takže tady byly takové boudičky a v nich měly na novinách hromádky srstek, rynglí, kadlátek, pak taky nějaké erteple, kél a dyně. A možná nějaké hřibky a babky. Už sice myslím nevyvolávaly tak, jako když mezi nimi chodil Janáček a zapisoval si nápěvy, ale i tak to bylo velmi exotické a takové archaické. O Vánocích, ale to vím jen z doslechu a četby, tady přímo z té kašny prodávali kapry, které vytahovali podběrákem jako z kádí, což vyvolává jinou historku, nebo spíš městskou legendu o tom, jak jednou si přinesl jeden pán v kabele podříznutého kapra zabaleného v novinách, v Rudém právu, kde byla zrovna zpráva o popravě Slánského (pověsili ho 3. prosince, takže to ještě byly výtisky po ruce), a když ho doma rozbalil, tak tam bylo mrtvé novorozeně… Já jsem říkal, že by to neměl číst Jiří Kratochvil.

Ještě zbývá napsat, jak to dopadlo s tím idiotem na kašně. No, nějak se mu podařilo pomalinku slizt dolu. Eště teď se mu dělá, když de kolem, šófl.

www.jiripenas.cz/fotoblog

3. února 2021