Na mnoha svých velkolepých projektech pracoval manželský pár umělců dlouhé roky i celé dekády, investoval do nich stovky milionů korun ze svých kapes, nakonec je ale pokaždé nechal po pár týdnech odstranit. Christo a Jeanne-Claude svými díly oslavovali unikátnost, dočasnost a naprostou svobodu tvorby. Všechny jejich projekty měly jedno společné – nabízely neopakovatelné zážitky, jaké člověk může prožít jednou za život. Tady a teď. Další příležitost už se opakovat nebude.

Hodně drahá svoboda

Všechny projekty Christa a Jeanne-Claude byly bez výjimky určené k tomu, aby si je lidé mohli užít na vlastní kůži. Přesto ale tvrdili, že tato díla vznikají jen a pouze kvůli nim samým, kvůli autorům. Za zhmotněním vizí těchto umělců totiž nestál nikdo jiný. Netvořili na objednávku, nepřijímali sponzorské dary, nespolupracovali s politiky. Díky tomu mohli svým dílem demonstrovat naprostou svobodu a poetickou tvořivost – o nic víc jim údajně nešlo. „Naše projekty nemají žádnou funkci, jde jen o radost z tvorby,“ tvrdili.

Dočasnost zásahů souvisela s touhou umělců svými projekty „zpochybňovat představy lidí o umění“. Časovou omezenost a pomíjivost stavěli přímo do opozice vůči častým snahám umělců i architektů zanechat své dílo navěky. Taková ambice je ale v umění podle této dvojice zcela naivní. Jeden z prvních projektů Chista a Jeanne-Claude vydržel pouhých pár hodin, když úzkou ulici v Paříži doslova zabarikádovali barely na naftu jako protest proti výstavbě Berlínské zdi. To se psal rok 1962, nedlouho poté, co se v Paříži bulharský emigrant Christo Janačev s Jeanne-Claude Marií Denatovou seznámil. Barely jako konstrukční materiál už manželé-umělci nikdy neodložili, jen razantně změnili měřítko jejich používání. Stejně jako v případě různých látek a tkanin. Pro své ohromující landartové instalace nepotřebovali nic víc. Díky tomu se také mohla všechna místa po odstranění projektů bez narušení navrátit do své předchozí podoby.

Někdy měly jejich instalace doslova jepičí život neplánovaně. Na začátku sedmdesátých let pracovali na projektu nazvaném Valley Curtain (Opona přes údolí), který si kvůli velmi obtížné instalaci v Coloradu vyžádal celých osmadvacet měsíců příprav, podílela se na něm čtyřicítka dělníků a další desítky dobrovolníků. Po roztažení zářivě oranžové tkaniny z nylonu o ploše přes osmnáct tisíc metrů čtverečních se ovšem začala blížit vichřice – takže celou náročnou instalaci museli nechat odstranit už po osmadvaceti hodinách. Projekty vyžadovaly od autorů obrovské nasazení, schopnost vyjednávání a také notnou dávku trpělivosti. Ze svých zásad nechtěli nikdy ustoupit. Odmítali jakoukoli komercializaci svých děl.

Kolem nich si v krajině dokonce najímali pruh pozemku o šířce aspoň jednoho kilometru, aby instalace nemohly sloužit jako pozadí pro komerční účely. Umělci přitom byli velmi zdatní obchodníci. Veškeré náklady hradili ze svých kapes prodejem skic, koláží a modelů. Jejich největší projekty dosahovaly nákladů přes deset milionů dolarů.

Neustoupit

Zdaleka nejnáročnější akcí manželů byl projekt, díky kterému získali celosvětovou pozornost. Na zahalení budovy Říšského sněmu v Berlíně pracovali čtyřiadvacet (!) let. Neodradilo je ani trojnásobné odmítnutí. Neúnavně lobbovali u stovek poslanců, až konečně dostali povolení významnou stavbu zabalit do těžké stříbřité látky roku 1995. A přestože město nakonec chtělo dobu intervence prodloužit, umělci trvali na tom, že po dvou týdnech musí látka pryč.

Christo v práci nepřestal ani po smrti své manželky a celoživotní kolegyně v roce 1999. Před pěti lety sám zrealizoval mimořádně působivý projekt na Isejském jezeře v severní Itálii, po kterém se během dvou týdnů díky plovoucím stezkám prošlo přes milion návštěvníků. Rodák z Gabrova zemřel v New Yorku poslední květnový den ve věku čtyřiaosmdesáti let. Ještě příští rok by ale mělo dojít k zahalení Vítězného oblouku v Paříži, který letos na jaře zmařila pandemie koronaviru.