Nemálo z nás jistě včera večer čekalo s napětím na výsledky slovenských prezidentských voleb. Ty zde nepochybně vyvolávají větší prožitek než třeba prezidentské volby v Rakousku – i když ty poslední byly docela zajímavé. V případě Slovenska nejde přitom ve druhém kole o zásadní rozpor, ten byl eliminován porážkou Kotleby a Harabina v kole prvním.

Oba finalisté, Čaputová i Šefčovič, mají vlastně podobné představy o proevropském a liberálním Slovensku, oba jsou nějakým způsobem představitelé systému, který je při všech nedostatcích demokratický a jaksi lidsky snesitelný, byť po vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky silně otřesený. 

Souboj se proto nyní jeví být spíš v rovině symbolické a citové. Setkává se tu žena „spadlá z oblakov“, jak ji nazval kolega Kaiser, což ale nemusí být vykládáno vůbec pejorativně, nýbrž třeba sakrálně. Neboť Čaputová, byť hříšnice (je čerstvě rozvedená), přichází s poselstvím lásky a harmonie, která z jejich žehnajících rukou bude jako čirá voda stékat na žíznící lid. Šefčovič je zkušeným technokratem, ale o poznání horším a těžkopádnějším komunikátorem. Je politikem starého typu, jemuž new age rétorika moc nejde, a byť by byl asi schopen funkci vykonávat bez větších potíží, tipuju spíš na jeho porážku, neboť on představuje odcházející patriarchální svět, jehož krize, ne-li zánik dorazily i do míst, kde kdysi jednoznačně panoval chlap, tedy na Slovač. Takže dvě hodiny před oznámením výsledků si dovolím poblahopřát paní Čaputové; na těch fotografiích jí to ostatně moc slušelo, což se snad ještě napsat smí.

Proč nás však ty volby tak zajímají? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: protože je jen málo Čechů, natož Moravanů a Slezanů, v nichž by nebyl ani kousek Slováka. Když ne rodového, pak aspoň pocitového. Slovenskost byla od 19. století, kdy obrozenci Slováky objevili a pochopili, že v nich mají terno proti Němcům, v české krvi přítomna jako osvěžující a omlazující prvek. Slovák byl vnímán jako jakási méně rozvinutá, zato srdečnější a zemitější forma Čecha. 

To byl samozřejmě český omyl, Slováci vůči Čechům takové přivlastňovací pocity nikdy neměli a nikdy si nemysleli, že třeba Šumava nebo Vltava je také jejich. Praha pro ně bylo cizí město, ve kterém se však pozoruhodně často některému Slovákovi podařilo vyšvihnout: Dubčekovi, Husákovi, Babišovi… To se žádnému Čechovi na Slovensku nepodařilo nikdy, protože by mu to Slováci nedovolili. Slováci byli sice kdysi pod Maďary a trpěli opravdu víc než Češi pod Němci, ale vzali si od nich možná trochu víc než Češi od Němců, v každém případě upřímný nacionalismus a jistotu, že Slovák má myslet hlavně na Slováky. A u elit pak také lepší společenské chování. To my jsme se ho s myšlenkou na „odrakouštění“ chtěli co nejvíc zbavit. Čech je proto slouha a hulvát, Slovák bača a gróf. 

Zatímco Češi své Slováky nikdy nevyháněli, slovenští Češi se museli třikrát (1939, 1968 a 1991) ze Slovenska pakovat, což ovšem Čechům obecně nebrání v tom, aby dosud byli při pohledu na Tatry dojatí a pořád smutně při tom vzdychali, že jsou to přece jejich hory... Ani rozdělení, které mnozí Češi brali jako projev nevděku, s tímto citem moc nezamávalo, jen se ten poněkud jednostranný vztah uvolnil a narovnal. Čech na Slovensko nyní už těžko může hledět jako na nějakou méně rozvinutou část něčeho, kam patří a do čeho má právo trochu mluvit. Hlavní věc, která ho k tomu opravňuje, je, že slovenština je obvykle jediný sousední jazyk, jemuž rozumí. 

Jisté je, že můžeme být rádi, že Slovensko je tak blízko. Bez něj by to pro nás bylo už úplně smutné. A že vyhrála Zuzka? Boha jeho!