Skončila olympiáda, možná ta nejhorší v dějinách. Nezapsala se do povědomí lidí ikonickými momenty nadlidské vůle, vítězstvími outsiderů či skvělou atmosférou. Naopak stadiony byly prázdné, nejdiskutovanější událostí byl doping patnáctileté ruské krasobruslařky, některá sportoviště byla umístěna do dystopických industriálních panoramat a nad vším bděla totalitní komunistická vláda.

Již zahajovací ceremonie byla podivuhodně unylá. Tradičním zlatým hřebem je vždy zapalování olympijského ohně a státy se předhánějí ve způsobech, jak oslnit diváky. Číňané prostě zapíchli olympijskou pochodeň do obří sněhové vločky. Působilo to jako zapálení svíčky, a ne bombastické vatry. Navíc Peking neodolal a moment využil k propagandistickým účelům. Sportovkyně, která oheň spoluzapalovala, byla Ujgurka. Měl to být signál světu, že utlačování Ujgurů na západě Číny jsou jen nemilé zkazky.

Diváci sterilní a nepřátelskou atmosféru her zřejmě vycítili. Olympiáda v televizi oproti minulým hrám v jihokorejském Pchjongčchangu zvláště na Západě příliš netáhla. Částečně se to vysvětluje tím, že v době sportování v Asii Evropa a Amerika spí. O mnoho sledovanější byl Pchjongčchang však také v Asii.

Olympiáda, která měla sloužit jako únik z problémů současného světa, je naopak připomínala. O sportovce se na hotelích staral personál ve skafandrech. Atleti se museli držet v přesně vymezených bublinách, z Číny neviděli snad nic, co nešlo zahlédnout z okénka autobusu. Hlediště byla prázdná. Pokud tak někdo doufal, že olympiáda nechá zapomenout na pandemii, hluboce se mýlil.

Také všude byly připomínky, že hry se konají v totalitním státě. Holandského reportéra odtáhla ochranka uprostřed živého vysílání, šířily se zvěsti, že oficiální aplikace olympiády špehuje sportovce. Šéf MOV Thomas Bach veřejně večeřel s tenistkou Pcheng Šuaj. Ta obvinila vysoce postaveného straníka ze sexuálního útoku. Následně na nějakou dobu zmizela. Když se objevila, tvrdila, že je to celé jen jedno velké nedorozumění. Ale s tiskem nesmí mluvit bez přítomnosti stranického dohlížitele. Její večeře s Bachem byla potvrzením, že MOV se klidně spojí s autoritářskými režimy, hlavně když budou hry. Nemalou roli v tom samozřejmě hraje papalášské chování olympijských bafuňářů, které demokratické státy čím dál tím více odmítají tolerovat.

Skandál okolo ruské krasobruslařky Kamily Valijevové zase připomněl, že hry ne vždy jsou testem fyzických schopností jednotlivců, ale chemického průmyslu. Také ukázal na ruský přístup k sankcím a trestům. Rusko po odhalení obřího státem sponzorovaného dopovacího programu sice nesmí soutěžit pod vlastní vlajkou, ale zdárně to obchází. Navíc dopovací program evidentně pokračuje. Málokdo si myslí, že patnáctiletá Valijevová by sama od sebe věděla, jak začít dopovat.

Letošní olympiádu tak můžeme směle označit za katastrofu. Pořadatelům může jako varování sloužit antická olympiáda. Sice se často uvádí, že ta skončila v roce 393, kdy ji zakázal císař Theodosius I. jako pohanskou, ve skutečnosti její popularita dlouhodobě upadala a zákaz byl spíše jen potvrzením této skutečnosti.

Příští zimní olympiáda se má konat v Miláně a Cortině. Doufejme, že italské dolce vita zažene vzpomínky na totalitní Peking. Nebo moderní olympiáda může následovat osud té antické.