Americké instituce vyššího vzdělávání s tím mají bohatou zkušenost, která se taky v poslední době stává rostoucím předmětem veřejného zájmu. Je to pochopitelné. V době prezidenta Trumpa se viditelně proměnil americký pohled na Čínu, a to zdaleka nejen v řadách vlády a Trumpových příznivců.

Politici a experti na zahraniční politiku zvažují, zda celý koncept globalizace, tak jak byl vůči Číně aplikován, nebyl omyl, který se Americe vymstil. Byznysmeni zvažují, jestli Čína nezískala z jejich vstupu na čínský trh mnohem víc než oni sami a zda už nenastala chvíle, kdy už Čína usoudila, že je nepotřebuje, a začne získané využívat proti nim. Trumpova obchodní válka je strukturovaná tak, aby tlačila velké firmy k postupnému přesměrovávání výrobních řetězců z Číny buď domů, anebo aspoň do méně predátorských zemí. Zatímco politická scéna žije poslední dva roky vyšetřováním „ruského spiknutí“, čínské kyberútoky a hackerské operace jsou neméně četné, a narazíte-li na zprávu o tom, že FBI zatkla nějakého pracovníka či subdodavatele federální vlády pro podezření ze špionáže, není výjimkou, že jde o práci pro Čínu (a mezi těmito případy zase není výjimkou, když jde o Američana čínského původu).

Strategické přehodnocení vztahu s Čínou je tím naléhavější, že Američané mají možnost si všimnout, že někteří aktéři už vyrazili na cestu podvolení. Ta vyvrcholila v posledních týdnech podlézavými vystoupeními různých sportovních činitelů, odsuzujících podporu hongkongských demonstrantů. Ale to nebyla jediná ani první příležitost. Už delší dobu si leckdo všímal, jak Hollywood usměrňuje čínské motivy ve svých filmových produktech tak, aby v Pekingu nenarazil. Na příští rok se chystá nové pokračování filmu Top Gun a ze zveřejněného traileru fanoušci zjistili, že z kožené bundy hlavního hrdiny v podání Toma Cruise zmizely tchajwanská a japonská vlajka. Filmová studia samozřejmě nejsou jediné firmy, které jsou zranitelné a podřizují se. Centrála hotelového řetězce Marriott propustila zaměstnance, který měl na starosti obsluhu firemních účtů na sociálních sítích a olajkoval twitterový post podporující nezávislost Tibetu. Čína zorganizovala kampaň „lidového pobouření“ a přinutila firmu za trest na sedm dní zavřít své weby a internetové aplikace v Číně. Marriott se podvolil, a to přesto, že ho v USA kritizovala nejen média, ale velmi ostře i republikánský senátor Marco Rubio. Marriott má v Číně tři sta hotelů a, jak se ukázalo, zloba čínské vlády váží víc než zloba amerického senátora.

Předmětem pozornosti jsou v této souvislosti i americké univerzity. Logicky – zahraniční studenti jsou pro ně už dlouho významným zdrojem příjmů. A to jak pro ty soukromé, tak i pro státní. Ty musejí studentům z domovského státu zpravidla poskytovat studium zdarma či za minimální školné; o to víc ty kvalitnější z nich usilují o studenty odjinud i z ciziny, na nichž se účtováním plného školného „zahojí“. A mezi zahraničními studenty už mnoho let dominují Číňané. Čína se, možná překvapivě, nebojí, že její mládež podlehne americké civilizaci, a vzdělávání v cizině podporuje. Stojí o ně i čínské rodiny a studenti, ať už pro lepší uplatnění doma, anebo, což je stále časté, pro přesídlení do Ameriky. Čínských studentů je dnes v USA tři sta padesát tisíc. Což znamená pro univerzity hodně peněz a taky nemálo problémů.

Pro Týdeník Echo popsal své zkušenosti s čínskými studenty profesor jedné americké univerzity z oblasti Bostonu, který si z důvodů, jež vyplynou, nepřál zveřejnit své jméno. Učí společenskovědní obor, který není zaměřen přímo na Čínu, i když se Čínou zabývá a čínsky trochu umí.

„Dvacet procent našeho ročníku tvoří zahraniční studenti a z nich tvoří sedmdesát procent Číňané z pevninské Číny,“ vypočítává ekonomický význam pro školu. Jeho škola má to štěstí, že není vystavena tomu nejznámějšímu problému, jaký v této oblasti existuje. Jmenuje se Konfuciovy instituty a je to podle něj „naprostý průšvih“. Je to něco podobného jako British Council nebo německý Goethe-Institut – síť státem podporovaných nepolitických institucí, které mají šířit kulturu a podporovat výuku jazyka mateřské země. Čína za poslední léta vybudovala těchto institucí přes sto. Jenže je s nimi spojeno mnohem víc podmínek a tlaků než s jejich zmíněnými západoevropskými protějšky. Fungují tak, že jejich centrála, nazývaná Hanban, zprostředkuje smlouvu mezi americkou univerzitou a partnerskou čínskou univerzitou. Ta dodá učitele a učební pomůcky a Čína provoz subvencuje. Americká univerzita naplní svůj díl partnerství třeba jen poskytnutím prostor. Je tedy jasné, že zejména pro chudší vzdělávací instituce, jež hledají, jak by pokryly zájem o výuku čínštiny, je nabídka lákavá.

Jenže se opakovaně objevují problémy. Instituty mají být nástroje čínské „soft power“, nebo i něco víc. Čínská strana předpisuje, o čem se při výuce mluvit smí a nesmí. To, o čem se mluvit nesmí, jsou pochopitelně „tři T“ – Tchaj-wan, Tibet, Tchien-an-men – ale i další, často nevyzpytatelná témata. Prosazuje, aby se vztahy uvnitř institutu řídily čínskými zákony. Snaží se uplatňovat svůj vliv i na akademický provoz školy mimo Konfuciův institut.

University of Chicago ukončila v roce 2014 spolupráci s Institutem poté, co přes sto členů akademického sboru podepsalo petici, v níž mimo jiné stálo, že vliv čínského státu na výběr profesorů „podřizuje akademický program univerzity politickým omezením svobody projevu a názoru, jež jsou typická pro Čínskou lidovou republiku“. Chicago je bohatá univerzita, může si to dovolit. Ale každý ne. Když v roce 2009 North Carolina State University zrušila návštěvu dalajlamy, vedoucí činitelé se ani netajili tím, že to bylo z ekonomických důvodů. „Čína je významný obchodní partner Severní Karolíny,“ poznamenal provost této státní univerzity.

Zámožné soukromé školy se o peníze tolik bát nemusejí. Ale profesor z Bostonu popisuje jinou podobu zhoubného čínského vlivu: vědcům, kteří publikují způsobem, jaký Číně nevyhovuje, odepřou důležité kontakty, nebo i vízum. „Například mí kolegové, jejichž práce závisí na přístupu do čínských archivů, se autocenzurují,“ říká. On sám autocenzuře prý nepodléhá. Letos například zorganizoval na škole veřejnou přednášku o dění v provincii Sin-ťiang. Chystá článek o Hongkongu, který v létě navštívil. S případnou ztrátou víza je smířený: „V Číně jsem byl, Čínskou zeď jsem viděl, tak ať si trhnou,“ charakterizuje svůj postoj. V anonymitě si přeje zůstat z jiného důvodu – kvůli vztahům s čínskými studenty. Ti se na veřejnosti ke společenskému dění vyjadřují velmi opatrně a teprve v malé skupince lidí, jimž důvěřují, dávají najevo, jaké mají názory a o čem přemýšlí. „Když jsem organizoval přednášku o Sin-ťiangu, přišli na ni někteří čínští studenti s rouškami na obličejích, aby nebyli poznatelní na fotografiích. Při veřejné diskusi otázky nekladli. Ale přišli,“ vzpomíná.

Mezi studenty jsou patrně informátoři, studenti tuší, kdo to je, ale jisti si nejsou. Takže si dávají pozor na ústa. Vědí, že doma by je mohlo čekat předvolání na policii, odebrání povolení ke studiu anebo potíže pro jejich rodiče. „Na Weibo nebo WeChat už nepíšou otevřeně vůbec nic,“ líčí jejich přístup.

Co si od studia slibují? Někteří prý chtějí pracovat v Číně pro nějakou z největších firem nebo pobočku západní firmy, protože život tam je méně drsný než ve velmi bezskrupulózním domácím byznysu. Jiní chtějí zůstat v Americe. Pro ně je zas důležité sehnat velkou a bohatou americkou firmu, která bude sponzorovat jejich pracovní vízum. „Mluvil jsem v Číně s rodiči jednoho svého studenta. Kupují dům v New Jersey. ,Zažil jsem kulturní revoluci. Vidím Si Ťin-pchinga, a chci pryč,‘“ svěřil se otec profesorovi.

Takže vliv putuje oběma směry a budoucnost ukáže, kdo koho ovlivní víc. Ne že by Čína byla jediná země, která by chtěla uplatňovat „soft power“. Asi největší pozornosti se dostalo Kataru. Tato země v Perském zálivu investovala fantastické prostředky do satelitních kampusů hned šesti amerických univerzit v nově vybudovaném Education City – prý 400 milionů dolarů ročně. Jistěže z toho má intelektuální přínos – ale taky nenásilný politický vliv prostřednictvím stovek amerických akademiků, kterým zajišťuje příjemný pobyt. Investuje i do jazykové výuky v USA podobně jako Čína, ale nejkontroverznější je asi částka 14,8 milionu dolarů, kterou věnoval washingtonské Brookings Institution, nejstaršímu americkému think-tanku, jenž si pěstuje svou centristickou image.

Ale u Kataru je to přímočařejší prodloužení klasického politického lobbingu. Ten provozují i sousedé Kataru – ostatně i díky němu se právě pochybné roli Kataru v poslední době dostává publicity. Jsou to země schopné zaplétat Spojené státy do svých konfliktů, jež mají vždy okamžitou ozvěnu v celém regionu. Typickým příkladem byla istanbulská vražda saúdského disidenta Džamála Chášukdžího, jenž byl v podstatě katarským agentem.

Čína je něco jiného. Ta si nechce v Americe zajišťovat výhodnou pozici proti svým rivalům. Ta hraje o světovou hegemonii.