Německý kancléř Scholz vystoupil s myšlenkou, že EU si nadále nemůže dovolit uplatňovat princip práva veta v zahraniční politice. Není jediný, tato idea už od začátku války koluje zejména po západní Evropě. Jednotlivé státy by podle této představy neměly být schopny bránit rozhodnutí kvalifikované většiny.

Jak se zdá, cynický princip „nenechejte žádnou krizi nevyužitou“ se uplatňuje i tady. Nastal problém, lidé umírají a města hoří? Odpověď zní: více Evropy! Ona tak totiž zní vždycky. Mír, válka, recese, konjunktura, nástup covidu, konec covidu a určitý typ lidí napojených na Brusel k tomu pokaždé podotkne, že teď je potřeba více Evropy. (V Itálii dokonce existuje politická strana „Più Europa“; má jednoho poslance ze 630 a preference – v koalici – kolem 4,5 procenta.)

Hodně by to udělalo. Právě proto, jakou polovičatou politiku vůči Putinovi předvádějí Německo s Francií teď, jim absolutně nedůvěřuji v tom, že by tento druh dominance používaly v náš prospěch. Zájmy těch dvou států jsou úplně jiné než naše. Francie je už od 18. století stíhána komplexem méněcennosti vůči anglosaským státům a jejím zájmem číslo 1 až 10 na mezinárodní scéně je nějak se vůči nim vymezovat a tvářit se jako velké zvíře stejné váhy, třeba v Africe; vynucená spolupráce zbytku kontinentu by se jí k tomu náramně hodila. Německo zase dotáhlo Švýcary v tom, že v obchodu nezná špinavých peněz, a zbudovalo si hospodářské impérium, které nemůže existovat bez levné (dovezené) pracovní síly a levných (dovezených) surovin. Dokonce i teď, po téměř pěti měsících brutální války, ukazují průzkumy veřejného mínění, že řada Němců by dala přednost variantě, kdy se Ukrajina vzdá území výměnou za mírovou smlouvu. Dobrá, nezměníme je, ale představte si hororovou variantu, ve které bychom se takové mentalitě museli podřídit. Ve které by třeba Polsko dostalo nařízeno, že musí omezit dodávky zbraní na Ukrajinu, protože většina si odhlasovala nějaký „neeskalační princip“.

Nu, Polsko by takové nařízení nerespektovalo. Tam si pamatují velmi dobře, jak nepříjemný je život v pozici, kdy o vás rozhodují jiné národy. Obávám se ale možnosti, že u nás jsme na to trochu pozapomněli. Už před sto lety nám někteří Němci a Rakušané připisovali lokajskou mentalitu. Byla to urážlivá generalizace, ale jako většina generalizací se nabalovala na určité jádro pravdy. Část z nás tu lokajskou mentalitu opravdu má, i když veškeré „přichylování k silným dubiskům“ (habsburskému, pak francouzskému, pak německému, pak sovětskému) pro nás málokdy dopadlo dobře.

Každopádně by o tak závažné věci mělo být minimálně referendum.