Poláci se rychle počešťují a stávají se nudnou měšťáckou společností, postěžoval si v listu Gazeta Wyborcza polský prozaik a překladatel českých autorů Aleksander Kaczorowski. Jeho životopis Oty Pavla nyní v Polsku soutěží o prestižní literární cenu Nike.

„Nesnáším Čechy. Dlouhodobě mě strašně rozčilují. Je to země zajímavé kultury, zvláště ve 20. století, ale ti lidé? Potvrzení průměrnosti u (Bohumila) Hrabala se mi líbí jako literární gesto, ale ne jako životní postoj. Taková mentalita je z dlouhodobého hlediska destruktivní,“ prohlásil Kaczorowski. Poukázal na to, že Češi volí tak, že Česku vládne „populistická strana postkomunistického aparátčíka Andreje Babiše“, kterému sice „říkají český Berlusconi, ale je to kdosi na způsob ukrajinského oligarchy“, a prezidentem je Miloš Zeman, sympatizující s Ruskem. „Česká politika je pro mne zdrojem ustavičného zklamání,“ dodal.

Kampaň proti uprchlíkům byla v Česku podle literáta stejně hnusná jako v Polsku či Maďarsku a země je hluboce infiltrovaná ruskou propagandou. „Češi nejsou liberální. Většině lidí je prostě všechno, jak říkají, u prdele,“ řekl.

Kaczorowského nicméně okouzlily knížky českých autorů, Hrabalova Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále, ale zejména Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby od Oty Pavla. Při první návštěvě Prahy v roce 1990 zažil „civilizační šok“ z „živého evropského města, které se rychle vzpamatovalo z komunismu“, ve srovnání s tehdejším Polskem. A zamiloval si české hospody, které – možná s mírnou nadsázkou – sehrávají prý stejnou roli jako v Polsku kostely.

Český svět je světem mužů

„Český svět, zvláště v období, kterým se zabývám, je světem mužů. Uvědomil jsem si to, když jsem psal životopis Václava Havla. V jeho dramatech ženy přepisují na stroji texty svých milenců, oddávají se jim a občas vaří. To je ještě jeden argument pro to, abychom si Čechy neidealizovali,“ upozornil. „V politice není moc Češek, Češka nikdy nestála v čele vlády. Hodně se mluví o českém rovnostářství (...), ale je to společnost hluboce konzervativní, jako v Rakousku. To je ta střední Evropa, nad kterou se po staletí vznáší pach kyselého zelí.“

Česká společnost byla podle něj vytvořená zdola, bez kléru a poněmčené šlechty a i bez ambicí proniknout do vyšších vrstev, na rozdíl od Poláků, kde se potomci rolníků toužili vyrovnat někdejším pánům. Češi ale podle něj občas Polákům závidí tradice hrdinského odporu a bojů, protože se hluboce stydí, že české dějiny od roku 1938 představuji jen sled kapitulací.

„Společnost, která nebyla s to bojovat za svůj stát, se nakonec změnila v pospolitost konzumentů, které spojuje láska k pivu. Je to dobře vidět v próze Oty Pavla, který jako zralý člověk dospěl k názoru, že na něm nic nezáleží, a tedy musí prožít svůj život co nejlépe, uzavřen v soukromí a u psaní knížek,“ poznamenal.

Ota Pavel je přinejmenším v Polsku ve stínu Václava Havla, Hrabala a Milana Kundery. Jako spisovatel se sice nedostal do „první ligy“, ale v Česku je autorem všeobecně známým a milovaným i lidmi, kteří jinak vůbec nečtou. Životopisec pokládá jeho dílo za „podstatu češství“: spojení tragédie a humoru, lásky k životu v nejprostších projevech. „V české kultuře je skutečně vepsán mýtus pohody a spokojeného žití. Ale tam je něco více. Ota Pavel byl synem židovského tatínka a křesťanské maminky a to způsobuje, že Smrt krásných srnců je arcidílem.“

Kaczorowského životopis Oty Pavla má v Česku vyjít příští rok.