Žádná afghánská armáda ani vláda se nezhroutily, protože nikdy neexistovaly. To v rozsáhlém rozhovoru pro The Jerusalem Post popisuje bývalý řadový příslušník americké pěchoty v Afghánistánu a později bezpečnostní kontraktor Graham Platner. Odhaluje znepokojující míru korupce a plýtvání, které stály za neúspěchem mise v Afghánistánu a důvody, proč země padla do rukou teroristů z Talibánu během několika dní. Všichni podle něj jen předstírali, ale byl to jen podvod. Afghánistán byl pouze program velkých zakázek financovaný z amerických peněz.

Platner přišel do Afghánistánu v roce 2010 s velkými nadějemi, ale brzy vystřízlivěl. Zatímco americká armáda se snažila získat dobré „statistiky" o tom, co se děje, aby je mohla předat velitelům, afghánská armáda a policie byly podle bývalého vojáka armádou převážně jen na papíře. Na severovýchodě Afghánistánu, kde Platner působil jako velitel střeleckého družstva, trávil většinu času s afghánskou národní policií, která měla provádět i polovojenské operace.

„Předstírali jsme, že je připravujeme na to, aby vše zvládli sami," vzpomíná Platner. „Ale protože byli naprosto neschopní sami cokoliv dělat, jezdili jsme na bojové hlídky a tahali s sebou nějaké afghánské policisty, abychom předstírali, že plní misi. Takže jsme fungovali v podstatě jako americká střelecká rota." Původní přístup Američanů „radit a pomáhat" byl tedy do značné míry mýtus, protože místní jednotky mise nevedly.

Výsledkem podle Platnera bylo, že místní Afghánci, kteří měli vést operace, neměli chuť na žádné bojové mise. „Nechtěli dělat nic jiného než okrádat lidi," říká. Toto drsné tvrzení potvrzují i jeho zkušenosti s jednáním s nedostatečně placenou policií.
„V létě 2011, na vrcholu bojové sezóny, měli afghánští policisté, kterým jsem radil, dva zásobníky na muže a celý okres měl jeden náboj do RPG a neměli benzín do svých fordů, které jsme jim koupili. Tento stav ještě více zhoršovaly jejich výplaty a peníze na základní věci, které jim kradli výše postavení afghánští velitelé." Policie podle něj také zavírala lidi do vězení, aby získala výkupné od místních rodin a získala tak peníze. „Dělali to proto, že nedostávali zaplaceno."

„Všichni věděli, že důvodem, proč nemají benzín, munici nebo peníze, je to, že jejich vedení krade. Všechny peníze pocházely z pokladny ministerstva obrany. Mimo Kábul neexistovala žádná daňová struktura ani civilní úřady." Problém byl v tom, že žádná vláda podle něj ani fakticky neexistovala. Odhalují to zprávy americké generální inspekce, říká Platner.

Tzv. armádu tvořily z drtivé většiny minoritní etnické skupiny, i když papírově měla být tvořena z velké čísti z dominujících Paštunů, kteří jsou hlavní stoupenci Tálibánu. Podle Platnera mohlo být v bezpečnostních složkách možná jen 5 procent Paštunů.

„Afghánská armáda nebyla skutečná. Afghánský civilní úřad nikdy nebyl skutečný. Nikdy nevybíral daně. Neexistovaly žádné soudy mimo policii, která okrádala lidi. Nic z toho nikdy neexistovalo. Byl to jen program velkých zakázek financovaný z amerických peněz, a v okamžiku, kdy to vypadalo, že už nepůjde vydělat peníze, všichni odešli domů." S výjimkou Kábulu, Čarikaru a několika dalších míst vykresluje obraz afghánského státu, který nikdy nekontroloval víc než pár dálnic a měst. Proto se tak rychle rozpadl, jakmile USA stáhly financování.