Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.

Takové byly začátky. Nadaný ženský, tehdy ještě spíš dívčí klaun, který chce jít do hlubších emocí a sdělení, jichž dociluje sytou rockovou hudbou, v níž ovšem v jejím případě vždy zásadní roli hrají texty. Postupně tedy začala nad Křemílkem převažovat temná a svůdná Amanda, oblíbenkyně Salvadora Dalího, kterého v tomto případě zastupoval básník Jáchym Topol. K ní se přidávaly další ženské archetypy, které prohlubovaly umělecký a tvůrčí profil, ve kterém už jasně převládla současná, to znamená computerová či techno(logická) podoba šansonu. Ten měl řadu podob, na jejichž pojmenování mi chybí dostatečná terminologie a zběhlost, ale vždy to byla velmi osobně pojatá forma atmosférické, různými chytrými moduly transformované tělesné hudby, ve které hlas zpěvačky zněl jako médium hlubšího, třeba i holotropního (pod)vědomí.

Načeva vydávala od debutu zhruba každých pět let novou desku, kterou připravila vždy s lidmi, jež si promyšleně vybírala a kteří byli schopni se empatizovat s jejími smysly a city. Pokaždé to bylo myslím to, čemu se říká koncept, ne však nějaký chladně promyšlený, natož vykalkulovaný projekt, ale vždy nanejvýš osobní věc, se kterou se mohla zcela ztotožnit. Zásadní roli v tom měly, jak už jsem napsal, básnické texty, které naplňovaly její představu o tom, co je důležité a co bude znít spolu s proměňující se hudbou nadčasově a trvale. Takže po Topolovi přišel na řadu třeba mystik William Blake a dekadentní a symbolistní básníci jako Karel Hlaváček nebo Antonín Sova, ale pak i současníci jako básnířka Sylva Fischerová, se kterou vydala desku před čtyřmi lety.

Poslední deska-koncept, která je pojmenovaná po básni Pavla Zajíčka Zdivočelí koně, je sestavena z poezie vybrané z úryvků básnířek a básníků, které spojuje hořký, ale hrdě snášený osud života na okraji, básnířek generace konce 60. let, ve 23 letech v říjnu 1968 tragicky zemřelé Šárky Smazalové a v pařížském exilu od roku 1968 žijící Vladimíry Čerepkové, generačního Promethea Václava Hraběte (zcela jinak pojatého než u Vladimíra Mišíka) a pak tří autorů, kteří jsou zjednodušeně řazeni mezi underground, tří lyrických básní Věry Jirousové (která má však daleko blíž k reynkovské senzitivitě), zmíněného Pavla Zajíčka, který před pár lety s Načevou vystupoval, a pak z básně Ivana M. Jirouse Neplavil jsem se po mořích z cyklu Labutě sv. Huga, která je, aspoň pro mě, emocionálním vrcholem desky.

Dvanáct skladeb vzniklých na základě dvanácti básní skládá celek, jež jsou většinou éterické obsahem a křehké formou, ale syté a barvité hudební strukturou. Skladby, z nichž většina je autorsky dílem hudebníka Davida Kabzana (hraje ve skupině Rány těla), mohou fungovat samostatně a vytvářejí představu, jak asi může vypadat současná inteligentní hudba pro dospělého člověka, který nerezignoval na myšlenku, že písně mají mít nějaký obsah a smysl. Ten se nedere hned na první signál vpřed, ale je vpleten do magie zvuků, šumů a rytmů, z nichž vystupuje hluboce oduševnělý hlas zpěvačky, která ví, co zpívá a proč to zpívá. Jsou to písně o nepojmenovatelných věcech, ke kterým se někteří lidé snaží přiblížit slovy, jež přitahují hudbu. O tuto symbiózu se Monika Načeva vždy snažila. Co, snažila? Ona tou symbiózou vlastně je.

Načeva. Zdivočelí koně. Načeva – vocals. David Kabzan – keyboards, back vocals. Markéta Pták – drums, back vocals. Vydala Načeva.