Minulý týden se Česká republika vrátila do jakéhosi stavu na půl cesty mezi plnokrevným lockdownem a starým normálem. Všeobecně se předpokládá, že někdy v první třetině nového roku se infekce koronaviru vrátí, jako účet za vánoční a silvestrovskou svobodu. A s ní že přijde třetí přiškrcování života, který obnáší všechny ty nadbytečné, škodlivé sociální kontakty. Každým lockdownem, říká se, si kupujeme čas. Myslí se tím pro zdravotnictví, ale nikde není psáno, že toho času nelze využít k načerpání zkušeností zpoza hranic. Teď je čas ptát se, kde to na podzim vzali za lepší konec.

Ještě po první karanténě na jaře se česká vláda mohla bránit tím, že stejně jako ona postupovali v Evropě skoro všichni, většinou jen váhavěji. Pokud vynecháme Lukašenkovo Bělorusko, jehož statistikám nikdo nevěří (kde ovšem na hygienický extremismus odmítá přistoupit vedle prezidenta i opozice, jinak by několik měsíců za sebou nechodila demonstrovat proti oficiálním výsledkům voleb), vyčnívalo z řady pouze Švédsko. To se, jak známo, spokojilo se sadou nejmírnějších opatření, především zavřením středních a vysokých škol od 16 let věku studenta výš; izolací domovů důchodců; zákazem hromadných akcí nad 50 osob. Obchody, restaurace, a dokonce bary, samozřejmě i základní školy, zůstaly celou tu dobu otevřené. Roušky ve Švédsku téměř nikdo nenosil a nenosí dosud. Armagedon, jímž si ještě v dubnu byla jista i část švédské vědecké obce, nenastal. To, že nenastal, je zásadní argument proti našim blouznivcům, když zrovna vidí mrazáky v ulicích. Nicméně příznivci lockdownu mohli švédský vzor zpochybňovat odkazem na vysoký počet mrtvých (že zhruba polovina pacientů s covidem zemřela v sociální péči, na kterou Švédové uvalili stejnou izolaci jako jinde, teď nechme stranou). A od věci nebyla ani námitka, že Švédové jsou jiní svým ustrojením. Ani před nástupem covidu nebyli pověstní družností a rozvinutým společenským životem. Vcelku se příklad Švédska dal izolovat jako výjimka potvrzující pravidlo.

Končí podzim a zastánci lockdownu, respektive ti intelektuálně poctiví mezi nimi, to mají zase o něco těžší. Švédsko v uvolněném režimu pokračuje, byť na konci října lehce přitvrdilo a zakázalo akce nad deset osob. Tou dobou křivka pozitivně testovaných rychle rostla. Jenže sotva stihly v mezinárodním tisku vyjít články plné zadostiučinění, že i na Švédy došlo, nákaza jim opět padá. K téměř šesti tisícům mrtvých z jara přibyl jeden tisíc. My jsme mezitím Švédy v kategorii Zemřel s covidem předstihli. Nepomohly nám ani dva lockdowny včetně zavřených škol. Počet těžkých případů v pondělí, kdy šlo Echo do tiskárny, byl ve Švédsku s 221 případy na třetině českého stavu.

Co je ale zajímavější: ve stínu sporů o Švédsko zaniklo, že na podzim se švédskou cestou tak či onak vydaly i jiné vyspělé země: Finsko, Dánsko, Švýcarsko... Všechny přitom na jaře uvalily poměrně tvrdou karanténu.

Dánové v tomto ohledu byli téměř evropskými pionýry. Na jaře se jim podařilo zastavit nákazu v zárodku, počet mrtvých za první pololetí nepřekročil 500. Došli však k závěru, že cena byla zbytečně vysoká. Takže od 23. října platí v této zemi tato základní omezení: shromáždění venku a skupiny uvnitř do 10 osob (s výjimkou pohřbů), restaurace a kavárny do deseti hodin večer; roušky v hromadné dopravě a v obchodech; sportovní a hudební akce do 500 diváků, kteří musejí sedět; stejný strop 500 lidí se týká náboženských shromáždění (v tak ateistické zemi s tím mohou reálně mít problém jen mešity). Dánsko si tedy celé druhé pololetí roku vystačí s režimem o něco liberálnějším, než do jakého my teď teprve vcházíme z lockdownu. Počet těžkých případů byl v pondělí 44. Pravda, Dánsko má polovinu obyvatel, takže jich mají –„jen“ asi sedmkrát méně na hlavu než my. Pozitivně testovaných má na konci listopadu ve špičkách přes tisíc denně, což je v meziměsíčním srovnání nárůst, ale křivka je už zřejmě za zenitem. Taky je pravda, že vládě na začátku listopadu povolovaly nervy, pokoušela se například uzákonit povinnost dát se očkovat, začala s vyvražďováním norků (vybila jich kvůli covidu téměř tři miliony!), veřejnosti ale stačilo se trochu vzepřít a byl klid.

Švýcarsko podobně jako Švédsko zaznamenalo prudký růst infekce během října, v rekordních dnech přerůstaly nové případy desetitisícovou hranici. Od začátku listopadu klesá počet zachycených případů zhruba ke 4000 denně, tedy pokles začal z čísel srovnatelných s těmi českými, je ovšem prudší. Ubývá hospitalizovaných, v mezitýdenním srovnání zhruba o deset procent. Měsíc listopad zakončili Švýcaři se 490 vážnými případy nemoci. Švýcaři také evidují zhruba o čtyřicet procent méně mrtvých s covidem než my.

Co se výrazně liší, je opět epidemiologická politika: od 29. října, tedy těsně před tím, než druhá vlna v zemi vyvrcholila, byl zaveden zákaz provozu restaurací po 23. hodině; povinnost roušek v hromadné dopravě, na zastávkách a v pěších zónách, taky pro žáky starší 12 let; distanční výuka pouze na vysokých školách. Je pravda, že v některých kantonech této decentralizované země si zvolili přísnější pravidla.

Nicméně obecně se nad Evropou, nad tvůrci naší epidemiologické politiky vznáší otázka: Jak to, že v zemích s liberálnějším epidemiologickým režimem žádný konec světa nenastává? V Evropě ještě víc mrtvých na sto tisíc obyvatel než my hlásí Belgie – která letos volila asi nejpřísnější lockdown na kontinentu. Totéž se celosvětově dá říci o Peru. Nikdo rozumný by netvrdil, že je tu přímá úměra mezi přísností lockdownu a počtem mrtvých, ale lze to i obrátit. Souvislost mezi ochotou uvalit na sebe středověkou karanténu a nízkým počtem obětí prostě neexistuje, aspoň ne ta přímá. A s tímto vědomím hledět vstříc novému roku.