Malíři Josef Bolf a Daniel Pitín vystavují v Praze

Obrazy z bortícího se světa

Malíři Josef Bolf a Daniel Pitín vystavují v Praze
Obrazy z bortícího se světa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spíš asi shodou okolností, než že by to byl záměr, vystavují ve stejnou dobu na dvou nejprestižnějších pražských adresách dva asi nejzajímavější čeští malíři střední generace, Josef Bolf ve Veletržním paláci a Daniel Pitín v Rudolfinu. První z nich je ročník 1971, druhý 1977, oba jsou z Prahy, oba vyrůstali v jejích periferních částech, oba pocházejí z „běžných“ rodin s technicko-úřednickým zázemím, oba studovali v 90. letech na Akademii výtvarných umění. Starší, tedy Bolf, snad má hlouběji do kůže zadřený socialismus a jeho marasmus, do kterého ještě stačil dorůst, mladší Pitín ho zažil už jen jako starší dítě. Dalo by se říct, že mládí prožili v postkomunismu divokých a docela veselých let devadesátých, dospělost přišla v časech „blbé nálady“, kdy veselost vyprchala a česká společnost ne a ne zbavit se toho postkomunismu.

Zároveň se však v časech po přelomu tisíciletí, v časech postmileniálních, začalo jaksi smrákat celosvětově, deprese, nejistota a nejasný, ale svíravý pocit, že svět, aspoň ten náš, jak jsme na něj zvyklí, se tak nějak sklání k závěru, se staly obecnými. Ve vážném (či aspoň vážně přijímaném a v intelektuálních kruzích respektovaném) umění se usadil hluboký, ba bezvýchodný pesimismus. Jeho často až apokalyptická zlověstnost je přitom často předávaná s vychýlenou a zraňující imaginací, která tu hrůzu činí přitažlivou – a zábavnou. Dávno ta tam je suverenita moderny, její přísná až arogantní povýšenost, se kterou se kdysi jako buldozer pustila do boření starého světa. Co po ní zbylo, je umění na troskách a z těch trosek umění znovu poskládané a slepované, často však s neobyčejnou invencí a láskou k těm troskám. Člověk, byť mu takové pocity nemusejí být blízké a snaží se jim bránit, musí uznat, že to je umění, na které se dá se zájmem dívat a rozhodně ho nenudí. Tak jako nenudí třeba peklo, za podmínky, že si ho tam čerti nepodávají osobně…

České pocity se v tomto ohledu už příliš neliší od těch západních, snad jen s tím rozdílem, že na ně není tak vidět a že si je předáváme především sami mezi sebou. Kdybychom se snad přece jen pokoušeli říct, co je na nich jiné, tak bych asi řekl, že jsou intimnější, víc se v nich uplatňuje nějaká rodová plachost a zdrženlivost ve věcech, o kterých jiní mají už jasno. Je to spíš „tušení“ než jistota, že tak věci prostě jsou, spíš stavění a pak pálení „věže z papíru“ než manifestace toho, co se to vlastně se světem děje. Být temný a jemný je však i tady norma doby, kterou v náročnosti a v plnosti splňují jen někteří, i když se o to snaží mnozí. Bolf a Pitín jsou ale mistři této jemné temnoty, oba jsou nejen technicky perfektní, čímž má být řečeno, že to jsou výborní malíři ve starém slova smyslu, tedy že „umí kreslit a malovat“, ale jsou i myšlenkově důrazní a intelektuálně vybavení, čímž chci říct, že to jsou sečtělí, vzdělaní a přemýšliví muži, jejichž rozhled daleko přesahuje rádius pražského ateliéru. Důležitou a asi také již nezbytnou okolností je, že oba se zajímají o jiná výtvarná média, o film a video, jež vytvářejí jejich rozšířené malířské pole: to, co se nevejde do rámů, obsáhne pohyblivý film. A ještě by se dalo říct, že mají své kolegiální vykladače, kteří ve svých textech dopovědí, co je potřeba. Bolf Ottu M. Urbana a Pitín Petra Nedomu. Oba jsou kurátoři příslušných výstav.

Daniel Pitín: Tugendhat II, 2013. - Foto: archiv

Tušení krvavých zápěstí

S Bolfovým světem se divák začal na výstavách seznamovat koncem tisíciletí a plně ho mohl zasáhnout jeho tragický a bolestný umělecký výraz, který byl přitom předáván se zvláštní smutnou něhou. Bolfovy obrazy, ať oleje, nebo do vosku vyškrabávaná plátna, kombinace různých technik, to byly – a jsou – zhmotněné sny a můry, obsese dobývající se z podvědomí, kam je zasela traumata z dětství a umělcova fantazie. Je to ovšem také svět spjatý s popkulturou, hudbou a komiksy, je tam silná inspirace sci-fi a Davidem Bowiem, jehož kult získal po smrti další rozměr, ostatně řada obrazů na výstavě ve Veletržním paláci se k němu hlásí.

Bolfovy děje se obvykle odehrávají ve stejných a známých kulisách, nejčastěji na nějakém zásvětním velkoměstském sídlišti, které ovládly dětské posmrtné gangy. Kdybychom v reálu viděli příběhy, jež se odehrávají na filigránských kresbách, prchali bychom s hrůzou pryč. Takto jsme jimi uhranuti, téměř se při nich usmíváme, jako by šlo o nějaké roztomilé scény z dětských knížek. Děti s velkými hlavami a něžnýma ručkama přenášejí v náručí useknuté hlavy svých spolužáků, někteří mají na temeni vlčí masku (Bolf–Wolf), z očí všem stékají krvavé slzy. Postavy jako z porcelánu, které patří do končin hororu, se tam snaží o nějakou formu přežití, jsou ale poraněni, možná umírají, možná už jsou po smrti. Holkám prýští ze zápěstí gejzíry krve, chlapci zvracejí mohutný proud čehosi, domy hoří drobnými plameny, zem je pokryta čímsi, co snad mohou být střeva, pupeční šňůry nebo možná useknuté penisy. Fetiš pro estéty a snivce s láskou k morbiditě. Ale všechno je to jemné, melancholické, neagresivní. Jako ta scéna z Bolfova asi desetiminutového „loutkového“ filmu Obývací pokoj, kde chlapec a dívka (pořezaná zápěstí, předsmrtný výraz) zabalí do fáče uříznutou hlavu nějakého zvířete, přičemž není jasné, kde se tam vzala, zda oni byli těmi vrahy, nebo jsou oběti, které si ovšem hlavu vzápětí uříznou navzájem. Je to absurdní, hnuté a ujeté, zároveň nějak divně smutné a krásné. Jako kdyby Jiří Trnka zešílel nebo si ho najal hrabě Dracula.

Bolfova aktuální výstava v polovině třetího patra Veletržního paláce, v sousedství probíhající výstavy Alberta Giacomettiho, se jmenuje Tušení stínu. Tak se samozřejmě jmenoval první díl „záhadologické“ trilogie Ludvíka Součka, české kultovní knihy par excellence. Je to přiléhavý název bez ohledu na to, o čem Souček opravdu píše. Bolfovy vize odpovídají představám soumraku a tíživého snu, světu po nějaké katastrofě, z nějakého dystopického příběhu o opuštěném sídlišti, kde zůstaly děti a zvířata, zvláště psi, kteří se proměňují v bytosti, které se do sebe jakoby vzájemně prolínají. Divák luští ze spleti jemných linií svět dětských démonů, kteří zůstali v nějakém postapokalyptickém světě, jejž opustili dospělí, nevíme, jestli ještě žijí, nebo už jsou to jejich zmutované stíny kdesi v záhrobí. Asi se něco stalo, vybuchla atomová bomba nebo nad sídlištěm Jižní Město vyhaslo slunce, a zůstaly zde jen zmutované děti, které se marně pokoušejí o sebevraždu: mají totiž často fáčem s prosakující krví zavázaná zápěstí, z velkých smutných očí jim stékají krvavé slzy. Tyto fantastické výklady se dají rozvíjet donekonečna a interpreti se mohou předvést při odkrývání různých obsahů a tajemství, která ty potemnělé scény obsahují.

Bolfovy děje se obvykle odehrávají na nějakém zásvětním velkoměstském sídlišti, které ovládly dětské posmrtné gangy. - Foto: archiv

V zajetí lepenkových ker

Na výstavě Daniela Pitína v Rudolfinu nazvané Papírová věž se ocitáme mezi suverénně provedenými obrazy, jejichž základem je realistická malba, mimeze, nápodoba, tedy fundament výtvarného uchopení světa: aspoň tedy v západní civilizaci. Pitín je výborně disponovaný umělec, portrétista à la Frans Hals a realista à la Velázquez, který kdyby u toho zůstal, maloval by dokonalé obrazy „podle skutečnosti“, jak to ještě tak mohli bez jakýchkoli rozpaků dělat velcí mistři před třemi sty, stejně jako před sto lety.

Jenže, jak víme, a jak to ví současný umělec, s tím by dnes daleko nedošel. Proto se musí do tohoto řádu vlomit ještě jiný řád, řád destrukce a rozkladu, který ty děje umístí do úplně jiných souvislostí, pozmění je, nějak zmutuje – čímž jim dá složitější obsah, nad kterým si pak lámeme hlavu. Konkrétně to vypadá tak, že v jistou chvíli malíř přestane malovat ženu, která třeba plave v bazénu, ale najednou se ocitne nikoli ve vodě, ale uprostřed nějakých ker z lepenkových krabic, které se kolem ní shlukly. Nebo postava, která ještě před chvílí mohla sedět na křesle a pózovat, je najednou na nějakém hranolu, který tam přistál odněkud z geometrického prostoru. Ženě v krásné róbě se najednou začne polovina těla rozpadat a proměňovat se v nějakou kubistickou záhadu. Na jiném obraze vidíme kus brněnské vily Tugendhat, která začne obrůstat nějakou houbovitou hmotou dobývající se do jejího interiéru. Ikonická fotografie Lee Millerové v Hitlerově koupelně se najednou ocitne mezi malířskými potřebami, plechovkami a pikslami s barvami. Některé obrazy snad připomínají ilustrace k sci-fi o dobývání vesmíru, ale je to vesmír nějak rozbitý, těžko by se do něj chtěl člověk pustit, neboť by hned riskoval srážku s nějakým rotujícím kuželem nebo vetřelcem, který nakousal vesmírná tělesa a zmizel někam do útrob kosmu. Inspirací je opět často film, konkrétně Hitchcockovy filmy, které se vždy vyznačovaly sugestivní prostorovou atmosférou – Hitchcock byl původně scénograf. Sekvence z Okna do dvora je použita ve videu, které je v Rudolfinu promítáno: James Stewart sedí s dalekohledem u okna a kolem se bortí svět, tedy kulisy kolem něj. Je to, jako by se ocitl ve známém obraze C. D. Friedricha Severní ledový oceán: hrozivá pustina ledových ker a nad nimi upřímně modré oči hvězdy starého Hollywoodu, z časů, kdy svět byl ještě tak nějak v pořádku. Tedy aspoň ho tak lidé chtěli vidět. Což už je tak dávno…

 

Josef Bolf: Tušení stínu. Národní galerie, Veletržní palác. 10. 9. – 5. 1. 2020

Daniel Pitín: Papírová věž. Galerie Rudolfinum. 26. 9. – 29. 12. 2019

19. října 2019