Jaro už pokročilo i v nebi a Karel Čapek se konečně balil, že pojede s Olgou Scheinpflugovou na Strž u Dobříše. Má tam hodně práce, na skalce bude přesazovat netřesk a protěž, podívá se, jestli Kocába nenadělala nějaké škody, natře okenice, zkontroluje, co dřevomorka a takové věci. Olga ho uklidňovala, že se přece nemusí ničeho bát, že tam je paní správcová Kristina Váňová, ta už je tam v tom tvým památníku snad pětadvacet let, vždyť víš, Čáčo, jak ona se o to dobře stará. Když tam minule řádil Hugo Haas, tak po něm uklidila ty rozlité flašky, ani nemrkla, prostě diskrétní žena, Čáčo, tu nám poslalo samo nebe nebo kdo: asi krajský hejtman.

Já vím, Olinko, ale přece jenom je člověk jaksi klidnější, když si na to může sám dohlédnout, to už je takový pocit, že je dobré se přesvědčit empiricky, jak říká Ferda Peroutka, a víš, jaký on má teď problém s diletanty a jasnovidci, tak přeci jen bude lepší, když se tam ukážu. Já vím, že paní Váňová je člověk na svém místě, o všechno skvěle pečuje, však mám samé dobré reference, několikrát jsem tam byl v přestrojení a nechal se provést. A v noci si tam občas zalítnu jako duch, to si pak s paní Váňovou i povídám, ona tam občas je i pozdě do noci, víš, jak je svědomitá. Tedy pořádek tam je ještě lepší, než když jsme tam bydleli my, je tam rozhodně lépe vyvětráno, ten můj cigaretový puch již je dávno pryč, přitom tam, představ si, přechovávají v popelníku moje pulčíky, jak jsem si je nastříhal. Ani nevím, Olinko, kouřilas pak, když už jsem nebyl? No, to je jedno, jakýs vedla život, do toho jsem ti já již neměl co mluvit.

Ty, Čáčo, bez tebe ten život už nebyl ono, doktor Krčma byl sice hodný člověk, ale to víš, Strž byla jen s tebou… Škoda že to bylo tak krátký, tři roky jsme sem jezdili, co to je proti věčnosti…

To, Olinko, neříkej, to je subjektivní věc, něco jsem o tom psal v té Makropulosce, však víš, že jsem myslel na tebe. Ale vzpomínáš? Na Strži jsem psal Válku s mloky, to je, myslím, pořád aktuální, občas mi dají ze země vědět… No a taky když jsi tu měla společnost, jsem nelitoval, Huga, Šejbalovou Jiřinku, Bohuše Záhorského, Adinu… Jezdila sem Adina? Už ani nevím, to by možná paní Váňová věděla. Já jsem byl radši, když sem přijel Ferda, doktor Steinbach nebo švagr Palivec. A samozřejmě Josef, i když ten se tady, myslím, cítil trochu nesvůj. Mně už paměť trochu vynechává, ale paní Váňová to všechno ví. Člověče, co ta všechno o nás ví! Ta mě má přečteného! A tebe taky, Olino, jen si nemysli. Ona mi ti připomíná nějakou až moji knižní postavu, úplně jako bych si ji napsal, tu paní Váňovou. Víš, že si už nedovedu tu naši Strž bez ní představit?

Tak ti dva dojeli (nebo možná doletěli v aeroplánu) na Strž. Ani nezvonili, jen tak zaklepali a šli dál. Vtom proti nim vyšlo mladé děvče s výrazem milého jehňátka. Udiveně na ty dva pohlédlo a pravilo: Jé, vy jdete na maškarní? Ale tady se nekouří. A mám zavřeno.

Olga s Karlem na sebe pohlédli, Karlovi poklesla čelist, takže mu vypadl z pusy pulčík. První se vzpamatovala Scheinpflugová: Dobrý den, děvenko, ráčila byste nám zavolat paní správcovou Váňovou?  To nepůjde, paní Váňová už není správcová. Teď jsem tady správcová já, tedy já jsem spíš manager, jmenuji se Alice Seidlová a mám strýčka na úřadě. Moc se mi tady líbí, ale je tu zbytečně moc regálů a haraburdí. Chceme to tady dát trochu do pohodičky. Vypadalo to tady jak v nějakým muzeu. Přitom by to mohl být moc hezký domeček, kdyby se trochu zmodernizoval, takhle je jak z nějakýho starýho románu. Ty já nečtu, ale cítím to tak. 

Řekla Alice Seidlová, jejíž jmenování ředitelkou Památníku Karla Čapka na Strži udivilo každého, kdo si myslí, že k vedení takové věci musí být alespoň nějaká odbornost. Ta paní Seidlové spočívá v tom, že se o Karlu Čapkovi učila ve škole…

Ti dva tam tak stáli a ještě chvíli udiveně hleděli tu na sebe, tu na novou ředitelku, pak se otočili a odcházeli. Divný lidi, zaslechli za sebou.