Hledat evropské řešení z energetické krize má sice v časech existence jednotného trhu s energiemi jisté ratio, ale také, jak už ví i česká vláda, nemalá rizika. Páteční schůzka ministrů hospodářství/průmyslu v Bruselu, tvrdí náš Jozef Síkela, vyústila v obecné zadání pro Evropskou komisi.

Ta má navrhnout, jak 1) snížit zisky výrobcům elektřiny z levnějších, novořečí inframarginálních zdrojů (jádra, uhlí, OZE) a jak 2) zastropovat na nějaké hranici ceny plynu, a to buď toho, který se pálí na elektřinu, nebo ruského plynu, případně veškerého plynu dováženého do EU. Česká vláda se výslovně a rozumně – nebyla v tom sama – postavila proti zastropování cen ruského plynu, poněvadž Moskva řekla, že v takovém případě dovoz plynu už nebude obnoven. Pak by nás tuto zimu čekal kolaps spolehlivě.

Potřeba hledat i přesto řešení evropské jako doplněk k českému byla dána politicky, neboť většina naší politické reprezentace předpokládá, že unilaterální odchod ČEZ (a po něm ostatních dvou větších výrobců elektřiny českého původu, Pavla Tykače a Daniela Křetínského) z burzy v Německu pochopí německá vláda jako nepřátelský akt. V tomto ohledu má tedy Fialova vláda zdánlivě odpracováno a může s větším vnitřním klidem přistoupit k zastropování ceny doma, což se fakticky rovná opuštění lipské burzy.

Teď ona na začátku textu zmíněná rizika: Jsou dvě, u základů obou stojí reflex Evropské komise pojmout každé vybídnutí k akci jako příležitost rozšířit svou moc. Komise si chce osvojit pravomoc, aby ve chvílích nedostatku členským státům určovala nebo „doporučovala“, o kolik se u nich má snížit spotřeba energie: to je nepředstavitelný zásah do vnitřních záležitostí členských států. Za ropné krize v roce 1973 ještě v západní Evropě nikoho nenapadlo svěřit tuto válečnou pravomoc mimo svou volenou vládu.

Za druhé se za informací, že by se odebírala větší část zisku inframarginálů a z ní se platily sociální programy pro postižené domácnosti i firmy, skrývá myšlenka, že ty peníze vybere a zpátky do členských států přerozdělí Evropská komise. To je při vědomí z Unie nařízených emisních povolenek a regulace energetiky, při vědomí toho, že do spotového trhu s elektřinou, který decimuje naši ekonomiku, tlačila výrobce historicky Evropská komise, čirá drzost.

Snad neprojde, odpor proti této drzosti je zhruba řečeno větší, čím víc na východ Unie se jde. Tento odpor by měl vystačit. Že taková myšlenka vůbec může při jednáních padnout, prozrazuje buď politickou zaslepenost, nebo obyčejnou lhostejnost k pocitům normálních Evropanů – a tzv. Novoevropanů zvlášť.