První výkon Trikolóry je ten, že navodila dojem jakési elementární přijatelnosti. Václav Klaus mladší má se svou formací prostě jiný nástup do politiky, než když předtím na stejné místo zkoušeli vstoupit Apačové, před nimi Realisté nebo ještě před nimi Svobodní. Kolem Klause stála skupina poskládaná sice z lidí většinou dosud neznámých, ale dobře naladěných a sebevědomých. Dramaturgický pokyn zatleskat po každé větě lídra po čtyřiceti minutách sice unavoval, ale asi splnil účel: tato skvadra nenastupuje před kamery hned nafrněná, netváří se ublíženecky. Je to typ lidí, jaké si jistě přeje normální pravicová strana: ředitel základní školy, drobná podnikatelka, advokát, ředitel národního parku z doby, kdy se v něm zrovna neprovozoval experiment na přírodě.

Tito lidé vždycky byli i v ODS a jsou v ní pořád, ale není na ně příliš vidět. Většina dnešního vedení působí jako tesilové spiknutí. A když tato ODS vylučovala svého nejvýraznějšího poslance, ani to pořádně nevysvětlila (původně to bylo za Klausův hloupý výrok přirovnávající manévrovací pole sněmovny vůči EU k židovským výborům, než nám zase Petr Fiala řekl, že myslet si, že by vylučovali za tento výrok, je směšné). Výsledkem je podezření, že modří se posouvají do středu, a proto se Klause potřebovali zbavit.

Překonat v dohledné době pět procent není pro nováčka v politice jednoduché. Ale i kdyby Trikolóra na pěti procentech ztroskotala, i kdyby vykazovala dvě tři čtyři procenta, bude to potvrzení, jak velkou udělala ODS vyloučením Klause chybu. Protože o čtyři pět procent vystoupila ODS v průzkumech za dlouhých pět let Fialova vedení a z deziluze Babišem, která už je v plném proudu, téměř nedokáže těžit. Čím dál zřetelnější stagnace kdysi silné strany vede k úvahám, že na procenta, kterých by měla dosáhnout sama po své ose, může dosáhnout jen v předvolební koalici s KDU-ČSL.

I na tom, jak moc ji naředí, závisí šance Trikolóry. Včera během dvaceti minut představování členů přípravného výboru většinou nedošlo na víc než na deklarace, i tak ale zaznělo několik ostřejších návrhů, které už z ODS téměř neslyšíme: proti ideologizaci školství, proti existenci krajů, jednoznačně proti přijetí eura. Něco z programových pilířů je úplně nereálné, Trikolóra chce například vrátit „náš vztah k EU před Lisabon“. Přitom i pokus o mírné rozvolnění svazků Velké Británie vyústil v tvrdou opozici zbytku Unie a nakonec v brexit, odchod, na jaký Česká republika absolutně nemá hospodářsky, politicky ani mentálně –a ani Trikolóra by neměla odvahu ho navrhnout, i kdyby si ho náhodou sama přála. Nicméně podle zákulisních informací má být těžištěm strany kritika neustávající evropské integrace. Tady se při pohledu na EU, která se stala jakýmsi průtokovým ohřívačem radikální zelené agendy, otevírá nedohledný prostor.

Dobrá zpráva je, že v základních pojmech Trikolóry – rodina, obec, stát – chybí slovo národ. Česká pravice byla po roce 1989 a v protikladu k pravici prvorepublikové založena na občanském, nikoliv etnickém základě. Je to historické štěstí, které vynikne například ve srovnání s Maďarskem a jeho vztahy se sousedy. Kdo by tyto konstanty české politiky chtěl překreslovat, dokázal by tím především svou mimóznost.

Nemělo by se zapomínat, že zrovna v tomto bodě se předpovědi od včerejška dost lišily. Od podzimu 2017, kdy se Klaus nedostal ani do vedení pražské ODS a rýsoval se konflikt v poslaneckém klubu, jsme byli vedeni k tomu, že skončí u Okamury. Pak že se spojí s Jaroslavem Foldynou. V ohlášeném datu zrodu strany (10. června – výročí masakru v Lidicích) bylo rozpoznáno znamení, že Trikolóra bude zastydle protiněmecká. Zatím se Klaus chová jinak, než jak se pro něj usnesl novinářský svět.