Kdyby vás náhodou zajímalo, jak se rumunsky řekne radost, tak vám v překladači vypadne slovo bucurie, čte se to bukurie, a já měl opravdu radost, že jsem po mnoha letech byl pár dní v Bukurešti, ve městě radosti. Naposledy to bylo před pětatřiceti lety, a to jsem ale spíš než radost měl vztek a taky poněkud strach či obavu, jak to všechno dopadne, protože jsme pár dní předtím byli u moře na pláži kompletně okradeni, pak nás i vyhodili z vlaku, nikoli však Rumuni, nýbrž Češi, neboť jsme doufali, že se nad námi čeští průvodčí slitují, jenže jeden (byl to ale Slovák), když zjistil, že nemáme lístek, tak nás prostě vyhodil v noci v Ploješti na peron. Takže jsme neměli ani vindru, vlastně asi posledních sto korun československých, které jsem se pak snažil vyměnit, abych obstaral nějaké jídlo.

Byla sobota ráno, parné léto 1987, Ceaușescu tehdy demoloval třetinu Bukurešti, všude se snášel dusivý prach, já jsem přijel z té Ploješti se dvěma holkami vlakem na Gara de Nord, s jedinou možností, abych si na ambasádě půjčil prachy na cestu do vlasti, jenže konzulární úřad otvíral až v pondělí ráno, takže jsme museli přežít v tom radostném městě dva dny, a to jsme nevěděli jak. Bylo mi jednadvacet, měl jsem trochu delší vlasy, cítil jsem se jako hipík a ochránce těch dvou holek, o které se musím postarat a vysomrovat pro ně nějaké jídlo a sehnat třeba nocleh, kde bychom přežili a jim se nic nestalo. Celé to bylo velmi dobrodružné, ale vyústění a podrobnosti si nechám na jindy.

Teď jsem přijel na Gara de Nord od letiště, vlasy už žádné, za hipíka by mě považoval jen někdo, kdo vůbec neví, co to znamená, což nevylučuje, že se jím pořád trochu mohu cítit. Měl jsem ale všechno, co takový spořádaný turista dnes má, i když mě pořád něco odlišuje, třeba používání papírové mapy, kterou už není vůbec jednoduché si pořídit: na tom nádraží jsem obešel asi tři kiosky, měli poslední až v jednom s valašskými suvenýry. Nádraží bylo pořád stejně ošuntělé, jen těch krámků bylo mnohem víc a ještě k nim přibyly stany označené ukrajinskou vlajkou, protože na ukrajinské hranice je to sotva dvě hodiny a Oděsa je vlastně trochu i rumunské město, jako je nyní Bukurešť trochu ukrajinská. V hotelu jsem se pak ráno na snídani vždy zdravil se třemi mladými ženami z Oděsy a jedním malčikem, asi šestiletým, který na mě vždy, když mě viděl, volal: Chelou! Chau ar ju! Já mu říkal: Fajn, oukej, end jů? Ženy s ukrajinskými nehty a řasami se plaše usmívaly a říkaly: Kolja, tiše… Tak to byla scéna z evropského jara 2022.

Ten hotel byl na Piața Unirii, náměstí Jednoty nebo Svornosti, v rohu obrovského kruháku, který tady vznikl po výbuchu Ceaușescovy atomové bomby, po níž se postižené čtvrti prý říkalo Ceaușecima (Čaušečima). Bylo to vlastně epicentrum toho šíleného megalomanského projektu, který vyvrcholil stavbou gigantického Paláce lidu (Casa Poporului), hranaté pyramidy rudého faraona, která ční na umělém pahorku, do kterého se prý každý rok propadá o půl centimetru. K němu vede bulvár Jednoty, tehdy se měl jmenovat Vítězství socialismu, po kterém měly kráčet masy rumunských otroků, jež se měly klanět karpatskému géniovi Nicolaeovi a jeho vlčici Eleně. Když jeho režim padl, byl projekt hotový ze dvou třetin. Nějakou dobu se nevědělo, co s tím, pak se pokračovalo a šílená eklektická stavba ve stylu bílého palácismu, sloupismu a mramorismu se dokončila. Četl jsem, že většině Rumunů se to vlastně docela líbí, neboť aspoň je to největší dům v Evropě, prý po Pentagonu druhý na světě, takže vítězí národní hrdost. Je tam tolik pokojů, že kdyby v každém byl člověk jeden den (šílená představa), tak by nevylezl deset let, a kdyby se schodiště narovnala na sebe, tak by se šlo padesát kilometrů; taky zajímavé. Teď je tam parlament a ještě mnoho dalšího, ale většinou je to prázdné, taky se tam dá za čtyřicet lei jít na exkurzi, ale musí se tam člověk zarezervovat, což jsem neudělal, a když jsem tam přišel, tak tam byla taková protivná pokladní, že jsem nad tím mávnul rukou.

Jistě, byl to šílený plán, ta Ceaușescova „asanace“ staré Bukurešti, ale teď, po těch pětatřiceti letech, kdy to, co mělo stát, už stojí, to nevypadá vlastně tak strašně. Náměstí Jednoty je obrovské, a než se člověk dostane na druhou stranu, trvá to půl hodiny a pořád se tam stojí na přechodech, ale vnitřek zabírají obří vany s vodotrysky, v březnu sice byly ještě prázdné, ale v létě to aspoň cáká a v noci svítí, což jsem viděl na fotografiích. Obrovské obytné domy pro rumunskou vrchnost, které se tehdy postavily a které lemují náměstí a ty triumfální třídy, připomínají trochu činžáky postavené za Haussmannovy demolice Paříže za druhého císařství, což už taky dávno patří k tváři Paříže. Ceaușescovy domy jsou rovněž bělostné nebo béžové, mají složitou tektoniku, jsou to samé hranoly, cimbuří a ochozy, a přitom to není úplná sorela, dokonce by se dalo říct, že to nějaký styl je. Lze předpokládat, že byty tam mohou být parádní, ale k nikomu jsem se na návštěvu nevnucoval. Věděl jsem samozřejmě, že se tady spáchal obrovský kulturní zločin, že to bylo, jako by se zbourala půlka Starého Města pražského: však také ano, teď tam stojí už sto dvacet let Pařížská a Josefov, ale některé rány prostě zahladí čas a člověk, který netuší, co tam bylo dřív, již neví, čeho má litovat. Trochu Ceaușescovi pomohlo navíc zemětřesení v březnu 1977, pamatuju si, že ten večer se to trochu zhouplo i u nás, tady to odneslo na životě skoro dva tisíce lidí. Hlavně ale za tím byla vidina nového světa, nového člověka a nového města, v níž nemá být nic staré, křivolaké a klikaté, ale vše jen velkolepé, přímé a grandiózní. Tedy se za tím ještě přidala i touha po velkém Rumunsku a komplex národa na okraji Evropy, národa, který o sobě přitom snil různé sny, třeba že spolu s Řeky a Římany patří k nejstarším evropským národům, na čemž třeba i něco je, ale ono se to chytne občas i jinde, Rusové to mají permanentně, my jsme to měli se svým největším Stalinem a ostatně naše panelákové sídliště se moc od těch bukurešťských neliší, jak jsem stačil vidět, i když, ano, trochu je u nás méně smetišť, jež tedy nepřipravenému člověku, třeba cestou z letiště, vyrazí poněkud dech. To nemluvím o sobě, já se ničemu nedivím…

Jenomže to je teprve začátek a ve skutečnosti Bukurešť není už dávno Ceaușescovo město, vlastně jím není vůbec. Už tam asi ani neplatí, že je to město toulavých psů, o čemž se ještě před patnácti lety povinně v každé reportáži z Bukurešti psalo, třeba ve výborné knize Polky Margo Rejmer Bukurešť. Prach a krev (česky 2015), kde jsem se dočetl, že ty smečky chodících kousavých mršin má taky na svědomí „největší titán Dáků“, neboť když se likvidoval vesnický ráz města, tak se psi prostě nevešli do paneláků. Bylo jich prý jednu dobu ve dvoumilionové Bukurešti tři sta tisíc! A byli nebezpeční, doporučovalo se brát si na procházky klacek. Já jsem nějaké psy viděl, ale nelišili se od těch, s jakými chodí lidé třeba na Letnou. Dokonce už po psech i sbírají hovínka, což je vždy příznak sociálního vzestupu.

Káva se všude pije ve značném množství a evropské kvalitě, dorty evropský průměr spíš předčí. Na zmrzlinu se stojí v magazinech de dulciuri na ulici Vítězství – Calea Victoriei fronta, a to ne kvůli jejímu nedostatku. Vůbec tahle ulice je fantastická a člověk, který má rád velkoměstský flair a městská korza, si ji zamiluje a klidně by jí chodil každý den nahoru a dolů. Je plná kaváren, galerií a muzeí a různých obchodů se zajímavými věcmi. Já si tam třeba koupil cédéčko (inu, papírová mapa, stará škola) s třetí symfonií a Rumunskou poémou (Poema română) George Enesca, což je tak krásná hudba, že lituju ty, kdo ji neznají. A pak nějakou kosmetiku. Ta rumunská je proslavená. Je dobrá na chudokrevnost a podporuje dlouhověkost. Měl ji v oblibě i nejslavnější Rumun, hrabě Dracula. O něm však až příště.

Blog a výpravy (jiripenas.cz)