Představte si samosprávné území s velkou mírou autonomie ve vnitřních otázkách. Teď si představte, že toto území je historicky velmi liberální, až progresivní. Jako jedno z prvních v Evropě schválilo potraty, má velmi tolerující přístup k homosexualitě, dávno tam byly schváleny sňatky gayů a leseb. K tomu si představte, že vláda mateřské země využije dysfunkčnosti samosprávy, jež ale nemá s otázkami tohoto druhu nic společného, a zakáže umělé interrupce i manželství homosexuálů. Následoval by celosvětový skandál, stohy komentářů, prohlášení celebrit, pochody za respektování suverenity a protesty za práva menšin. Přesně popsaný scénář se stal v Severním Irsku, jen v opačném gardu, takže to nikoho nezajímalo.

Severní Irsko v posledních třech letech plnilo stránky novin především kvůli brexitu, kdy jeho komplikovaná minulost a složité postavení bránilo jeho úspěšnému vyřešení. Jenže Severní Irsko má i jiné problémy než jen brexit, i když ty mají často stejné kořeny.

Základní překážkou jakéhokoliv řešení v Severním Irsku je spor mezi unionisty, kteří si přejí, aby provincie zůstala součástí Spojeného království a historicky často pocházeli z protestantských rodin, a republikány, kteří chtějí území připojit k Irské republice a jsou to převážně katolíci. V polovině šedesátých let vzájemná nenávist přerostla v otevřené střetnutí, kdy teroristické skupiny útočily na civilisty, britské vojáky i sebe navzájem. Míru bylo dosaženo v roce 1998, kdy byla uzavřena takzvaná Velkopáteční dohoda. V ní Irsko uznalo, že severní provincie je součástí Británie – a Británie zase uznala, že mezi oběma Irsky existuje zvláštní vztah. Problém brexitu je, že by mohl narušit jednu z těchto složek, a tím znovu vyvolat násilí.

Velkopáteční dohoda také nařizuje, že o vládu nad Severním Irskem se musejí dělit obě komunity. Vládu vedou společně první ministr a zástupce prvního ministra, kteří nehledě na název funkcí si jsou rovni a mají stejná práva. V praxi to znamená, že vždy vládnou v koalici nejsilnější strany za unionisty a republikány. V lednu 2017 rezignoval na svou funkci zástupce prvního ministra za republikánskou stranu Sinn Féin Martin McGuinness. Učinil tak na protest proti skandálu s dotacemi na biomasu, do nějž byla zapletena první ministryně za unionistickou DUP Arlene Fosterová. To vyvolalo předčasné volby, poslanci za Sinn Féin ale odmítli zasedat v novém severoirském shromáždění, dokud bude Fosterová kandidátkou DUP na první ministryni. Od té doby vláda Severního Irska neexistuje a území spravuje mix státních úředníků a přímé zásahy z Londýna.

Severní Irsko je také tradičně sociálně nejkonzervativnější součástí britských ostrovů. Když byly v roce 1967 v Británii legalizovány potraty, tento zákon se nevztahoval na Severní Irsko. Centrální vláda ho nerozšířila ani v letech 1972 až 1998, kdy kvůli nepokojům přebrala přímou správu nad provincií. Silné náboženské proudy v obou komunitách byly proti a Westminster si nedovolil vnucovat svou morálku Severním Irům.

Jenže restriktivní zákony proti potratům a sňatkům homosexuálů dlouho ležely britským progresivistům v žaludku. Tlak na jejich změnu začal stoupat zvláště poté, co byly interrupce v květnu 2018 legalizovány v Irské republice. Když letos v červnu britský parlament schvaloval zákon, který by mu dovolil prodloužit přímou správu nad Severním Irskem, jelikož šance na to, že samospráva začne fungovat, byla minimální, labourističtí progresivní poslanci k němu přilepili dva úspěšné dodatky, které legalizovaly manželství homosexuálů a dekriminalizovaly potraty v Severním Irsku. Ty byly protlačeny parlamentem tak rychle, že ústavní výbor Sněmovny lordů to nazval „ústavně nepřípustným“. Žádný poslanec zasedající za Severní Irsko pro změnu nehlasoval. Součástí ustanovení bylo to, že severoirské shromáždění může nařízení zvrátit do 21. října. Jenže předkladatelům bylo jasné, že se to kvůli politické krizi nestane. DUP kvůli zákonu na 21. října svolalo ustavující schůzi shromáždění s cílem zákonům zabránit. Republikáni se však odmítli zúčastnit, a tento pokus tudíž selhal. Severnímu Irsku tak byl vnucen zákon týkající se svědomí a morálky – a který měl být nanejvýš v kompetenci místních politiků – proti jeho vůli.

Přitom obě hlavní strany, DUP i Sinn Féin, jsou proti rozšíření potratů i do Severního Irska, i když Sinn Féin byla pro legalizaci potratů na jihu ostrova. Většina ostatních stran je také opatrně proti, případně to považuje za otázku svědomí svých poslanců. Jediná strana jasně pro jsou Zelení. Fungující shromáždění by tedy tento zákon nikdy neschválilo. V roce 2016, ještě před politickou krizí, shromáždění legalizaci potratů odmítlo. Stejnou otázkou je, zda legalizaci podporuje severoirské obyvatelstvo. Podle průzkumu, který zadala Amnesty International zhruba před rokem, legalizaci potratů podporuje 66 % Severních Irů. Podle magazínu Catholic Herald je proti legalizaci 70 % Severních Irů. Obě tato čísla nemohou být pravdivá.

Británii je často vyčítána koloniální minulost, kdy měla násilím aplikovat západní morálku a zvyklosti na domácí obyvatelstvo. Severní Irsko je pozůstatkem první anglické kolonie, jež se časem stala integrální součástí Spojeného království. Dnes se však koloniálních manýrů dopouštějí progresivisté, kteří nesnesou, že by někdo mohl vyznávat jiné hodnoty než oni. Smutné je, že v tomto případě, na rozdíl například od kauzy odstraňování ženských symbolů z vložek, jde o životy nenarozených dětí.