Byl jsem tenkrát obdarován nemocí, nějaké to lehké pobolívání v krku, ze kterého se vyklubala angína – spolehlivá přítelkyně nesvědomitého desetiletého školáka přinesla několikadenní absenci, rušenou jen občasnou povinností vzít si penicilin. Zmožen četbou jsem si pustil televizi, zrovna tam za prezidenta poprvé volili Gustáva Husáka, aby vystřídal nemohoucího Ludvíka Svobodu. Sledoval jsem to se zájmem, možná i s nějakou emocí, kterou ve mně vyvolala síla toho nezvyklého rituálu, Hrad, fanfáry a vůbec. Věku přiměřeným způsobem jsem chápal, v jakém režimu to žiju a jací lidé tady šéfují. Ale stejně, ceremonie měla atributy vážné chvíle, byla to chvíle, která vážná být měla.

A dítě tomu dojmu snadno podlehne, zbaští nějakou šaškárnu. Z vážných myšlenek mě ovšem už tehdy vytrhl hlas nějakého naštvaného šéfíka, který vpadl na stanoviště komentátorů a nevšiml si, že je zrovna zapnutý mikrofon. Pánovi, který volbu komentoval hlasem hodným Nedělní chvilky poezie, komisně sdělil: „Nemluvte to tak pohřebně. Vzkazuje vám to Diviš.“ Ten komentátor toho dne jistě neměl lehké spaní. Hlava plná Diviše – bude shovívavý? Jak má člověk vědět, co je v tomhle světě už moc pohřební?

Nejvyšší Diviš

Gustáv Husák byl na vrcholu pyramidy všech těch československých „Divišů“ po čtrnáct let, mezi „mými“ prezidenty to je rekord. Nejvyšší Diviš. Jako kluk jsem je všechny vnímal vlastně podobně. Různé tváře jedné moci, taky uniformně vystupující a často s uniformním slovníkem, jeden jako druhý, Češi i Slováci. Jeden vedle druhého na prvomájové tribuně jako na střelnici, arogantní, všemocní a tupí, vlastně i zbabělí. Husák ale rozhodně tupý člověk nebyl, je mu to vidět na očích – a patrné je to i na způsobu, jímž dokázal mluvit spatra v časech, kdy byl ještě při síle. Ani zbabělý, ve vězení toho zažil hodně a dokázal to překonat. Byl to inteligentní a soustředěný muž, muž moci. Musel o ni strašně stát – vyšvihnout se až na vrchol po tom, co se mu stalo, ovládnout partaj, která ho kdysi nechala zavřít, být jí uctívaný. Někteří lidé tvrdí, že se Husák jistým způsobem obětoval.

Cituje se věta, „já tenhle národ musím zachránit, i kdyby mně za to měli všichni naplivat do očí“, již měl říci, když do Bratislavy vjížděly sovětské tanky. Měl tím vyjádřit odhodlání ujmout se moci s tím, že se po něm budou žádat strašné věci, ale vybojovat z té pozice alespoň takový kousek svobody, jaký budou okupanti a „řídící orgány“ ochotni snést. Třeba to skutečně řekl, třeba to v tom okamžiku skutečně myslel vážně. Politická praxe, která po jeho nástupu do čela komunistické strany zavládla, tomu ale nenasvědčuje. Gustáv Husák skutečně netrpěl přehnanými ohledy, a to ani vůči přátelům a někdejším stoupencům, kteří v něm viděli naději pro demokratizační síly. Těžko ji vlastně čekat od člověka, jenž zažil vnitrostranické boje a čistky v jejich nejhorší, krvavé podobě, a přesto v té straně zůstal, chtěl ji vést, byl s ní po vězení a okupaci pořád ztotožněný.

Normalizační Československo neznalo jistou uvolněnost třeba Maďarska v časech „gulášového socialismu“, který v něm nastolil János Kádár, jenž nastoupil za podobných okolností jako Husák. Byla to „Biafra ducha“ a Husák jí šéfoval. Možná si přitom namlouval, že tu zemi zachraňuje, protože na jeho místo by přece mohl přijít někdo ještě daleko horší. Ano, lidé jsou schopni racionalizovat ledacos. Prezidenti a generální tajemníci taky. A bylo by v tom něco až legračně symbolického, kdyby i ten nejvyšší představitel normalizačního režimu uklidňoval svědomí stejnou výmluvou jako všichni ti, kdo podobně ospravedlňovali různou míru kolaborace s Husákovým režimem. Jasně. Vždycky může přijít někdo horší. Místo Husáka ale nepřišel, on vydržel až do revoluce. Alespoň na tom Hradě poté, co ho v té skutečně důležité funkci šéfa strany vystřídal Miloš Jakeš, aby tam svědomitě ilustroval míru intelektuálního úpadku, do něhož se partaj dostala.       

Zneklidňující karikatura

Někdy se zdálo, že Husák přemáhal pláč, když mluvil, snad si to pamatuju dobře. Asi to nebyl projev stařecké senility, Husák si prý bystrou mysl uchoval dlouho. Třeba to byly nějaké ataky lítosti (nad čím asi?) nebo projev dojímání se nad sebou samým, sluhové moci k němu mívají blízko. V posledních letech mu zjevně slábl zrak. Nosil brýle s velice silnými skly, zvětšovaly jeho oči, když v televizi mluvil do kamery. Vypadaly najednou disproporční, z prezidentovy tváře se kvůli tomu stávala karikatura, spíš zneklidňující než komická – ty oči se zdály nejisté, snad dezorientované a vyplašené. Oči osamělého muže, izolovaného v tom gigantickém baráku nad řekou, kdoví, jestli se v jeho chodbách beznadějně neztratí, až štáb sbalí světla a odveze ten parádní natočený materiál připravit k vysílání. Ale spíš to byla jenom taková projekce, projev snahy vidět svět zajímavější, než někdy je. Možná byl ten starý muž, jehož projevy věku jako by volaly po soucitu, přesně tam, kde celý život chtěl být. Tam, kde byla moc, alespoň nějaká, alespoň symbolická, tam, kde se pořád ještě dala čekat povinně projevovaná úcta.  

S Gustávem Husákem odešel i jeho typický jazyk, mluva „federálního Slováka“ bolševických časů, podivný hybrid češtiny a slovenštiny, který člověk slýchal nejenom od tehdejšího prezidenta, ale i dalších činitelů rozličné ráže a doletu (velice v tom ohledu vynikala třeba slovenská část „pedagogů“ vojenské katedry blahé paměti). Ta českoslovenština jako kdyby s koncem komunismu zmizela, členové početné obce pražských Slováků, na které člověk ve městě často naráží, mluví buď česky, anebo slovensky, alespoň mám ten dojem. V posledních letech ale ten legračně hybridní jazykový projev zažil jakýsi comeback. Ano, s nástupem Andreje Babiše. Těžko v tom nevidět jistou symboliku.