Skoro pravidelně docházejí znepokojivé zprávy o růstu antisemitismu napříč starým kontinentem. V posledních týdnech jich nejvíc mělo původ ve Francii. Až do českého zpravodajství to letos dotáhly už čtyři: pokřikování na filozofa Alaina Finkielkrauta, jehož se měla v Paříži dopustit skupinka Žlutých vest; hakenkrajce vyvedené sprejem na desítkách židovských náhrobků v alsaské vesnici Quatzenheim; povalený pomník na místě zničené synagogy ve Štrasburku; svastiky na bývalé synagoze v Mommenheimu, který stejně jako Štrasburk leží v Alsasku.

Jsou to čtyři symboly hlubšího trendu: loni francouzská policie evidovala 541 antisemitských incidentů, což dělá v meziročním srovnání skok o 75 procent. Francouzské politické špičky se, jak je v zemi dobrým zvykem, spojily v protestním průvodu pod názvem To už je příliš. Pozvání výmluvně nedostal nikdo z Národního sdružení, nacionalistické strany Marine Le Penové.

V Německu byl loni hlášen „pouze“ desetiprocentní nárůst protižidovských případů. Ale i v Německu jsou zraky občanské společnosti v pátrání po možných pachatelích útoků na Židy namířeny k takzvané krajní pravici. Alternativa pro Německo (AfD) je rutinně označována za antisemitskou stranu, předhazují jí to i veřejně někteří představitelé Ústřední rady Židů, byť AfD se takovým výtkám zuřivě brání a má dokonce ve straně židovskou organizaci. Ale předpokládá se, že lidé s nostalgií po Hitlerovi volí AfD a že lidí s nahnědlým smýšlením je v Německu víc, než by se zdálo. Jsou asi i v policii. To, co následuje, není citát ze Švejka, ale z jednoho německého portálu asi před měsícem: „Letos 27. ledna, na vzpomínkový den pro oběti holocaustu, visely z policejní stanice v obci Schlüchtern spolková a zemská vlajka obráceně – a to po několik hodin. Případu se ujalo komisařství specializované na delikty proti bezpečnosti státu, vlajky patrně byly špatně zavěšeny naschvál. Odpovědní úředníci byli přeloženi.“

Zpravodajství BBC o novém antisemitismu v kontinentální Evropě dává ten nárůst do souvislosti s posilováním krajní pravice, které je v posledních letech samozřejmě patrné pouhým okem, ale souvislost je víc než volná. Ani BBC, ani další velké redakce do středu těchto zpráv nikdy nevyzdvihnou jiný fakt patrný pouhým pozorováním a nasazením selského rozumu – že většinu antisemitismu v dnešní Evropě nemají na svědomí bílí nacionalisté, ale příslušníci muslimských obcí, přesněji řečeno arabských muslimských obcí. Badatel Centra pro výzkum antisemitismu na Technické univerzitě v Berlíně před časem vážně tvrdil, že „nejsou k dispozici žádná verifikovatelná čísla o rozdílech v antisemitismu mezi muslimy a nemuslimy“.

Ten muž, který nejagresivněji pořvával na Finkielkrauta, byl francouzskými médii identifikován jako 36letý Benjamin W. Je to konvertita k islámu, po matce Francouz, po otci Alžířan. Může to být náhoda, ale jaká pěkná náhoda, že veřejnost dostane celé křestní jméno, které zní křesťansky, nikoli příjmení, které asi bude arabské.

Na vrcholu migrační krize před třemi lety si předseda Ústřední rady Židů v Německu Josef Schuster dovolil následující poznámku: „Když se podívám, na jakých místech a v jakých zemích po Evropě jsou největší problémy, dalo by se dojít k závěru, že tady nejde o náboženský, ale o etnický problém.“ Zvedla se taková kritika, že Schuster od výletů tímto směrem napříště upustil. Jak ale vážně mluvit o růstu antisemitismu v Evropě, když se jeho hlavní pramen buď nesmí pojmenovat, nebo se zmiňuje jen na okraj, pro úplnost? Do západní Evropy z Blízkého východu s utrpením řady běženců přichází i žitá nenávist, taková, že evropská představa o nenávisti – hate speech – vedle ní bledne. Netýká se jen Židů, týká se i křesťanů, homosexuálů, žen.

Zpráv, z nichž člověk vyčte, co se pomalu děje se západní Evropou, je za poslední roky dost. Hlavní proud s nimi nepracuje, jsou to zprávy vypuštěné a vzápětí opuštěné, které straší v internetovém prostoru. Francouzský novinář Claude Chollet jim říká ghost news. Bude to asi důležitější kategorie než dnes tak módní fake news.