Od víkendu Evropa sleduje strastiplnou pouť lodě Aquarius francouzské neziskovky SOS Méditerranée, které Itálie odmítla otevřít přístavy a migrantů se ujalo Španělsko pod novým vedením socialisty Pedra Sáncheze. Migrační proud tím ale neustal, jen ve středu bylo na Sicílii vyloženo přes 900 migrantů převážně z Eritreje. Italové odmítají přijímat pouze lodě neziskových organizací plujících pod vlajkou některé z evropských zemí, italská plavidla s migranty nadále přijíždějí.

Tato první a nedomrlá vlaštovka ochrany hranic stála Itálii vlnu mezinárodní kritiky. Nejvíc z toho rozhodně vytěží italská vláda, spíš šéf Ligy Matteo Salvini než nevýrazný premiér Giuseppe Conte. Italům je jedno, kam migranti půjdou, cítí se ukřivdění, že jim nikdo nepomáhá, a jejich představy o přerozdělování jsou nepřijatelné nejen pro Visegrád. V Bruselu mají pro jejich ublíženost pochopení; šéf frakce ALDE Guy Verhofstadt už oznámil, že chce pod záminkou posledního incidentu pohnat Radu před Soudní dvůr kvůli otálení s reformou dublinského systému.

Celé to může být lose-lose pro EU. Italové zavřou přístavy alespoň pro lodě neziskovek a jejich populistická vláda bude populární. Slovy Viktora Orbána, „nejtěžší je vydržet to mstivé tažení (…) a ubránit se“. Když to ustojíte, voliči vás zahrnou láskou a bonbony a přivřou oči nad aférami, výměnou za bezpečí a kulturně soudržný domov. (Na této vlně nejede jen Orbán, ale také například izraelský premiér Netanjahu.) Zároveň je jisté, že reformu známější jako Dublin číslo IV nepřipustí země Mitteleuropy – pro kteroukoliv vládu V4 by to byla politická sebevražda –, a úměrně vyvíjenému tlaku budou růst protiunijní nálady a „populistická revoluce“ může postupně schvátit Evropu.  

To si dobře uvědomuje i Angela Merkelová, která minulý týden uznala, že kvóty nepřispěly ani k řešení situace, ani ke smíru v Evropě. Zpětně se tak ukazuje prozíravost Visegrádu, který se nenechal natlačit do nefunkčního projektu. Merkelová má svých problémů dost – a jedním z nich je její rakouský protějšek Sebastian Kurz. Po setkání s Horstem Seehoferem, dalším z problémů německé kancléřky, Kurz přišel s interesantním oznámením: je tu „koalice ochotných“ na boj proti ilegální migraci a zahrnuje ministry vnitra Rakouska, Německa a Itálie.

Rakouským ministrem vnitra je nepříliš známý Herbert Kickl ze Svobodných, který se do toho trojlístku dostal jako Pilát do Kréda. Tedy ne že by proti nelegální migraci nevystupoval, je zarputilým odpůrcem Dublinu IV; Kurz však myslel spíše sebe než jeho. Signifikantní jsou další dvě postavy. Italským ministrem vnitra není nikdo jiný než Matteo Salvini a německým pak už zmíněný Horst Seehofer. Ten poslední tři roky s Angelou Merkelovou eufemisticky řečeno nezažívá harmonické období a v posledních týdnech jejich konflikt graduje.

O co tam jde? Nejnověji o to, že Horst Seehofer učinil letmý pokus vnést do chaosu německé azylové a migrační politiky opět nějaká pravidla. A také zachránit sám sebe a CSU, jíž hrozí ztráta většiny v zemském sněmu. Ještě horší je to s preferencemi SPD, ale ti s tím nic dělat neplánují a jejich krach v příštích volbách, a budou to volby do Evropského parlamentu v květnu 2019, se zdá neodvratitelným. Zpátky k Seehoferově plánu.

Spor se rozhořel kvůli jednomu zdánlivě nevinnému bodu: „Osoby, které již požádaly o azyl v jiné zemi EU, by měly být odmítány přímo na německé hranici.“ Dosavadní praxe je taková, že cizinci přijdou do Německa a tam si podají žádost o azyl na skandály zmítaný BAMF (v Německu se aktuálně řeší, že jednotlivé BAMFy poskytovaly azyl osobám, které na něj neměly nárok, nejvíce pochybení se zjistilo v Brémách). BAMF začne zjišťovat, jestli daná osoba už nepožádala o azyl v jiné zemi EU, a pokud zjistí, že ano, požádá tuto zemi oficiální cestou o to, aby migranta přebrala. Celé je to zdlouhavé, ti lidé nezřídka prostě zmizí a žádné navracení se nekoná. Mohou pak žít pod různými identitami.

Seehofer proto přišel s „revolucí“ – ti, kteří už požádali o azyl v jiné zemi, by vůbec neměli vstoupit na německé území. Identifikace prostřednictvím otisků prstů by měla probíhat už na hranicích. Toto řešení narazilo na nekompromisní odpor kancléřky Merkelové. Jenže se stalo něco, co v Německu není vůbec obvyklé. V jiných zemích s jejich rozháranými vládami to běžné je, ale Němci jsou jako národ prostě svébytní – lídrům (vyhněme se „vůdci“ a konotacím) se neodporuje. V klubech je disciplína, v CDU zvlášť. Tentokrát se část poslanců CDU otevřeně postavila na stranu Seehofera.

Na zasedání frakce tak mělo učinit více než deset poslanců, což je na poměry CDU nevídaná vzpoura. Seehofer se tím cítil vzpružen a vykašlal se na kancléřčinu „schůzku o integraci“, kam předtím přislíbil přijít, a namísto toho se sešel s už zmíněným Kurzem. Vzájemně si velice notovali o Kurzových plánech na boj proti nelegální migraci, který zahrnuje mimo jiné zřízení uprchlických táborů pro skutečně pronásledované (tedy ty, kteří skutečně v Evropě hledají primárně bezpečí) mimo EU, spekuluje se o Albánii, a kromě nenapravitelného Visegrádu jsou pro i Dánové a další státy.

Zdá se, že se v Evropě tvoří nový blok odporu a Visegrád už není sám; a menší reakční bloček je přímo uvnitř CDU. Je otázkou, jak dlouho to kancléřka Merkelová ještě utáhne a zda z její politiky léta 2015 vůbec něco zbude. Verbálně svůj kurz už korigovala, ale dobrovolně to nebylo. Je otázkou, kam ji dokáže zatlačit Seehofer.