KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Krvavá lázeň bez konce

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Krvavá lázeň bez konce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Tak se jmenuje kapitola věnovaná Sýrii v knize českého arabisty Miloše Mendela Arabské jaro (Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě). Kniha vyšla sice před dvěma lety (v Academii), ale téměř všechno z ní platí i dnes, neboť když je něco bez konce, je vlastně jedno, v jaké fázi se právě nacházíme. Je to krveprolití bez konce, ovšem s jednou prognózou, kterou Mendel kapitolu končí: „Režim Bašára al-Asada má dobrou šanci přežít svou politickou smrt.“

Sýrie především není a nikdy nebyla národně ani nábožensky homogenní zemí. Též její státní integrita je nepříliš pevná: hranice se vytvořily na někdejším území Osmanské říše definitivně až roku 1946, takže rozpad tohoto státu, který přitom v kontextu arabského světa patřil k těm úspěšnějším, je jaksi snazší než v jiných příbuzných zemích. Vůdčí „státotvornou“ vrstvu tvoří v zemi „politicky ambiciózní a vojensky schopná konfesionální skupina alavitů“, z níž pochází rodina současného prezidenta Bašára al-Asada, kterému jak známo spadlo „vůdcovství“ do klína po smrti jeho staršího bratra Basila v roce 1994. Důležité je, že muslimští alavité měli tradičně nepřátelský postoj k většinovým sunnitům, kteří je považovali za heretiky, a relativně blízko ke křesťanským komunitám, jež se i dnes staví většinou za vládu prezidenta Asada. Na jeho straně, lze-li to tak říct, je ovšem i Izrael, který se od začátku konfliktu obával, že „jakákoli Západem demokratizační změna by byla jen další ideologickou avantýrou ohrožující izraelskou bezpečnost“. Izrael pragmaticky hodnotil Asadův režim, i s jeho letitou agresivní protiizraelskou rétorikou, jako čitelného a snadno porazitelného soupeře, nad jehož zemí dosud panovaly stabilní a předvídatelné poměry. Za sebe bych dodal, že pokud někomu důvěřovat v úsudku, jak se tam věci mají, tak by to měl být Izrael.

Mendel pak podrobně popisuje, jak se v Sýrii postupně dominový efekt „arabského jara“ zadrhnul a proměnil se v onu „krvavou lázeň bez konce“. Na zprvu opravdu pokojné protesty reagoval Asadův v podstatě „nadnábožensky“ založený režim násilně a tvrdě, snad v představě, že neudusí-li je hned v zárodku, konflikt se neudržitelně promění v celkový rozvrat. Výsledkem byla však jen eskalace, která se proměnila v naprostou fragmentarizaci syrské společnosti, už tak zásadně nejednotné. Důležité je, že syrská společnost se proto Asadovi nepostavila jako celek: nerozpadla se mu armáda a též některé důležité složky obyvatelstva v něm viděly lepší z horších zel: za všechny Kurdové. Jednota ale nepanovala ani náhodou u odpůrců: „Najednou tu,“ píše Mendel, „stály tábory ideových a konfesionálních odpůrců, které sice měly společného nepřítele – autoritářský režim ovládaný alavitskou komunitou, ale mezi nimi samotnými zela propast.“

Na jedné straně stály městské vrstvy s liberálními, a dokonce sekulárními představami a na druhé méně vzdělané či nevzdělané sunnitské obyvatelstvo venkova a chudých předměstí, které se rychle stávalo kořistí agitátorů z řad Muslimského bratrstva. Tak se z odporu proti režimu rychle stávala náboženská válka, která si za cíl brzy našla nejen alavity, ale i křesťany, národnostní menšiny, liberály až třeba po komunisty. Na nejradikálnější a nejextrémnější straně stál Islámský stát, ale islámský fundamentalismus přibýval i na dříve umírněné straně, až nakonec v opozici převládl. „Arabský syrský lid“ se změnil od jara 2012 v nepřehlednou směsici historicky a kulturně podmíněných ostrůvků, přičemž hranice mezi nimi vedly často ulicemi a čtvrtěmi měst, které my nyní známe jako nekonečné ruiny, za nimiž si už těžko představit, že to kdysi byly ulice rušných a relativně civilizovaných měst. 

Celá syrská věc je neobyčejně složitá a stojí za to se s ní aspoň trochu seznámit, pokud už člověk nějaké postoje chce zaujímat. Nejspíš zjistí, že na kategorické soudy tu vůbec není místo, a lze-li o něčem být snad přesvědčen, pak hlavně o tom, že každý zásah zvenčí situaci jen zhorší.