Se značnou intenzitou se tuzemští uživatelé sociálních sítí zapojili do „kelímkového diskurzu“. Tématem byla pietní akce na Pražském hradě, připomínka obětí covidu. Na hradních nádvořích hořelo na jejich památku třicet tisíc svíček. Reakce na tenhle způsob připomínání zesnulých byla ovšem, mírně řečeno, nejednoznačná. Část uživatelů v tom viděla snahu trumfnout pietu Milionu chvilek pro demokracii na Staroměstském náměstí. Podobnost akcí je ale jen povrchní, kříže na náměstí mezi lidmi rezonovaly především proto, že se tam mohlo zapojit publikum, ti, kteří kvůli pandemii o někoho blízkého přišli, měli šanci jednotlivé křížky „adoptovat“, cosi u nich prožít. Hradní akce byla především příležitost pro fotografy, účastníků „z lidu“ nebylo moc, nejen kvůli tehdy ještě trvající uzavírce, ale taky kvůli způsobu, jakým byl prostor aranžován, mnoho lidí by se za zábrany nevešlo, i kdyby se chystaly přijít zástupy.

Hojně se probíralo i provedení. Svíčky na Hradě stály v kelímcích užívaných k nalévání piva, což na část uživatelů nepůsobilo zrovna pietně. Taky se objevila fotografie svic v kelímcích zkroucených, vypadá to, že působením horkého plamene, snímek asocioval pach hořícího plastu, šéf hradního zahraničního odboru to vysvětloval tím, že ty kelímky mačkali lidé přímo na místě, aby lépe vydržely stát ve větru. V každém případě bylo provedení té akce, řekněme, suboptimální. Na některých pobouřených reakcích mi ale taky přišlo cosi chtěného nebo jak se dnes říká performativního. Především to automatické přesvědčení, že za uspořádáním akce byly pouze a výhradně nízké pohnutky. Nechovám o poměrech na Hradě a motivacích tamních hodnostářů žádné iluze, rozhodně nepovažuji hlavu státu za kandidáta na titul lidumil dekády, netroufl bych si ale tvrdit, že motivy Miloše Zemana pietu na Hradě uspořádat byly pouze a jenom nízké. To samozřejmě neznamená, že nutně byly pouze a jenom vysoké. Taky mohly být... všelijaké. Urputnost, která dokáže druhou stranu vnímat výhradně jednoznačně, bez nějakých odstínů, nakonec škodí především sama sobě, ať už přichází zleva, zprava, shora, nebo zdola. Asi moralizuju, ale někdy si člověk prostě nemůže pomoct.

Ze světa. Do firmy Apple měl nastoupit muž jménem Antonio García Martínez, asi dva tisíce zaměstnanců společnosti to vyděsilo natolik, že se proti tomu ozvali v petici. Důvodem je jeho před pěti roky vydaná vzpomínková kniha Chaos Monkeys, popisuje v ní svoje roky mezi investičními bankéři a taky v Silicon Valley, například ve Facebooku. Ten popis je značně nelichotivý, psaný v tzv. gonzo stylu, plný příkrých soudů a provokativních hyperbol, jejichž smyslem je právě ta provokace a jistě taky předvádění se, forma drsňácké stylizace. Obsahuje i následující pasáž: „Většina žen z oblasti zálivu (myšleno okolí San Francisca – pozn. aut.) je změkčilá a slabá, jsou zhýčkané a naivní, přestože se tváří světácky. Mají svůj sobecký a nárokový feminismus a neúnavně se chlubí svou nezávislostí, ale kdyby došlo na morovou epidemii nebo invazi cizí mocnosti, stane se z nich přesně ta zbytečná zátěž, kterou člověk rád vymění za krabici munice nebo kanystr nafty.“ Petice lidí z Applu ta slova shledala nepřípustně mizogynními bez ohledu na to, že citovaná pasáž je úvod ke chvalozpěvu na autorovu manželku. I na to, že se stejným květnatým despektem se vyjadřuje o spoustě dalších lidí všech pohlaví, genderů a sexuálních orientací. Znepokojení zaměstnanci vyjádřili obavy o bezpečí těch, kdo budou v blízkosti Garcíi Martíneze pracovat, a obecně o budoucnost a úspěch politiky inkluze a diverzity ve firmě. Jejich obavy pochopitelně nebyly oslyšeny, Martínez už v Applu nepracuje, diskusi na sociálních sítích to vzbudilo velkou a do značné míry předvídatelnou. S lapidární přesností do ní vstoupil třeba známý investor Paul Graham: „Antonio García Martínez je dobrý chlapík. Možná občas napíše nějakou šokující věc jen tak pro efekt, ale nikdy by, například, nezorganizoval petici za to, aby někdo jiný přišel o obživu.“ Stoupenci obecného dobra mu samozřejmě vysvětlovali, jak zásadně se mýlí.