Na začátku minulého roku britská televize BBC uvedla nový úspěšný seriál McMafia. Ten vypráví příběh ruské mafiánské rodiny žijící v Londýně. Jedna z hlavních dějových linek se odehrává i v Praze, která je zobrazena jako město ovládané ruským organizovaným zločinem. Seriál je založen na investigativní práci britského novináře Mishy Glennyho dokumentující světový organizovaný zločin. Glenny v 80. letech jezdil do Československa, stýkal se s disidenty a jako reportér BBC referoval o listopadu 1989. Poté zpravodajsky pokrýval jugoslávské války. Kromě McMafie napsal i knihy o kyberzločinu, balkánských válkách a gangsterech v Brazílii. Do Prahy přijel, aby se ujal pozice předsedy nové rady pro nezávislou žurnalistiku.

Jaké byly vaše začátky ve východní a střední Evropě?

Poprvé jsem přijel do Prahy na víkend v roce 1979. Bylo mi kolem 21 let a bylo to skvělé. Už tehdy jsem se zajímal o východní Evropu. Mluvil jsem německy, můj otec a moje sestra rusky a já jsem si říkal, že bych se měl naučit slovanský jazyk. Vybral jsem si češtinu. Pak jsem tady v roce 1980 absolvoval letní školu (Letní školu slovanských studií na FF UK – pozn. red.). Potom jsem se ucházel o stipendium British Council, získal jsem ho a v září 1981 jsem přijel znovu a strávil tu deset měsíců. Bydlel jsem na Petřinách a teoreticky jsem studoval divadelní hry Karla Čapka. Ve skutečnosti jsem se zapojoval do různých neplech. Získal jsem spoustu přátel a potkával se s lidmi z Charty 77. Tehdy jsem byl zapojen v různých západních skupinách, které podporovaly opozici v Maďarsku, Solidaritu v Polsku, různé skupiny v Jugoslávii a také Chartu 77. Přivážel jsem sem nejrůznější knihy a vyvážel dokumenty. Také jsem začal překládat z češtiny do angličtiny. Potkal jsem zajímavých lidí, bylo to báječné. To jsem v časech tvrdé normalizace. Takže Havel je ve vězení, ale zbytek skupiny se potuluje kolem. Nejlepší období mého života. Pak jsem v roce 1986 odjel do Vídně jako reportér pro New Scientist a The Guardian. A v lednu 1989 jsem dostal práci jako korespondent BBC pro střední Evropu. Bylo to velké povýšení a hodně práce, protože jsem byl zodpovědný za reportování od Varšavy po Tiranu. To bylo v lednu 1989, kdy se jen velmi málo lidí na tu pozici hlásilo, protože si stále všichni mysleli, že východní Evropa je novinářská díra, kde se nikdy nic neděje. Já věděl, že ve východní Evropě se toho děje hodně a že se čeká na něco velkého. Co to bude, jsem nevěděl, ale cítil jsem, že změna přichází. Takže je mi třicet a najednou řídím zpravodajství BBC o největší události od druhé světové války.

A co devadesátá léta?

Jedna ze zemí, ze kterých jsem reportoval, byla Jugoslávie, takže od roku 1990 jsem byl víceméně permanentně v Záhřebu, Sarajevu, Skopje, Prištině a trochu i v Lublani. Proto se moje pozornost nesoustředila na transformaci tady, ale ze zřejmých důvodů se soustředila na Jugoslávii. Většinou máte štěstí, když pokrýváte jednu velkou událost za život, ale já pokrýval dvě, jednu po druhé. Jedna byla fantastická a veselá a ve druhé jsem viděl, jaké utrpení je lidská společnost schopna páchat. Z Jugoslávie jsem odjel v depresích. Do té doby jsem byl optimista, pak hluboký pesimista.

Pojďme k vaší knize McMafia. Jak vás napadlo psát o organizovaném zločinu?

V Jugoslávii jsem si všiml, že organizovaný zločin je všude. Byl tak integrovaný, že jste ho téměř nebral na vědomí. Všiml jsem si, že ty nehorší milice jsou ve skutečnosti organizované kriminální skupiny, které dostaly povolení od státu plenit a páchat zvěrstva. Začal jsem sledovat, jaké napojení na tyto skupiny měli lidé jako Miloševic nebo Tuđman. V březnu 2003 byl zavražděn tehdejší premiér Srbska Zoran Djindjič. Začal jsem zjišťovat pozadí té vraždy a objevil jsem, že muž, který za ni byl odpovědný, byl zároveň člen milicí, poslanec, srbský nacionalista a šéf jedné z největších srbských kriminálních skupin. V den vraždy utekl z Bělehradu a dva roky ho chránil Chorvat. Ano, Chorvat, člen milice a šéf jedné z největších chorvatských kriminálních skupin, chránil srbského nacionalistu. Co to mělo znamenat? Ukázalo se, že v 80. letech spolu byli ve francouzské cizinecké legii. Proto se tomu Srbovi přezdívalo Legija. Po celou válku spolu spolupracovali ve společném kriminálním podniku, pašovali zakázané zboží a služby po celém světě. Ať už to byl kokain, nebo ženy. Všechno směřovali na největší trh, kterým je Evropská unie. Spousta občanů EU ráda spí s prostitutkami, kouří nezdaněné cigarety a strká si padesátieurovky do nosu. Poté jsem začal sledovat spojení mezi srbským, řeckým, maďarským a ruským organizovaným zločinem. To mě dostalo do Ruska, kde jsem zkoumal, jak se objevil organizovaný zločin společně s kapitalismem po roce 1989. Bylo to proto, že instituce ve východní Evropě a Sovětském svazu nebyly schopny vypořádat se s náhlou změnou na svobodný trh. Takže noví podnikatelé se museli spolehnout na organizovaný zločin, aby ochránili své jmění a aby sloužili jako zprostředkovatelé v jeho dohodách. Česko se velmi rychle stalo oblíbeným místem pro Rusy, určitě znáte nejrůznější incidenty. To bylo proto, že mysleli strategicky. Česká republika rychle směřovala do Evropské unie a zejména Praha s Budapeští měly sloužit jako předsunuté základny západní Evropy a jejích velkých trhů. Pokud získali české pasy, tím lépe. Co se vám může jako Rusovi na Praze nelíbit? Jazyk se naučíte za šest měsíců, můžete se chovat jako pán a Čechy jste stejně nikdy neměl rád.

V televizním seriálu McMafia Praha je představena jako jedna ze základen ruské mafie.

Však jí taky byla.

Možná byla, ale dnes už je to nadnesené.

Ale ruský organizovaný zločin tu stále je, i když, pravda, ne v takovém rozsahu jako v minulosti. Uvědomte si, že je to televizní fikce, ne dokument. To musím pořád zdůrazňovat. Ale dobře zachycuje svět, který jsem zmapoval v McMafii. Hodně z pražské dějové linky bylo přebráno přímo z knihy, proto časové období může být nepřesné, ale není to kompletní výmysl. Jistě vás potěší, že ve druhé sezoně už Praha nebude.

Jak se od doby před nějakými deseti lety, kdy vaše kniha vyšla, změnil organizovaný zločin?

Ve dvou ohledech se změnil fundamentálně. Zaprvé se dostal mnohem blíž k politické moci po celém světě. Nikoli nejméně v USA. A velkou změnu znamenalo využívání technologií. Když jsem psal McMafii, tradiční kriminální skupiny vedli muži, rod zde používám úmyslně, kteří nebyli domorodci v digitálním světě, všechny ty digitální věci jim připadaly zmatečné, ztráta času a ne jako pořádný zločin. Teď je to jinak, domorodci v digitálním světě se zapojují do organizovaného zločinu a fundamentálně ho změnili. Všechen organizovaný zločin si nyní vypomáhá technologiemi. A pak máte nové kriminální prostředí, kterým je kyberzločin. Ten je revoluční, protože v tradičním organizovaném zločinu musíte být schopný vyhrožovat nebo použít násilí proti státu, proti svým rivalům, proti komukoli, kdo vám zkříží cestu. Bez toho se nemůžete zapojit do organizovaného zločinu. V případě kyberzločinu můžete být v Kazachstánu, okrádat někoho v Los Angeles a pak si ty peníze uložit v Dubaji. Na to nepotřebujete baseballovou pálku. To znamená, že kyberzločin přitahuje úplně jiný druh lidí. Lidi s jinými schopnostmi, kteří nepotřebují být násilničtí.

Studoval jste český organizovaný zločin?

Trochu, týkalo se to hlavně Mogileviče (Sejmon Mogilevič je považován za jednoho z nejmocnějších ruských mafiánů na světě – pozn. red.), tedy Rusů. Zdeněk Macháček (pražský policista, který vedl razii proti ruské mafii v restauraci U Holubů v roce 1995 – pozn. red.) mi vyprávěl Mogilevičův příběh a také mi vysvětlil, jak byl nepravdivě obžalován českou policií a propuštěn, protože nejrůznější elementy v české policii a ministerstvu vnitra tehdy spolupracovaly s Rusy. Takže jsem sledoval, jak česká korupční kultura napomáhala organizovanému zločinu. Také jsem se díval na případ Bulhara, který pašoval lidi do Čech, které mu sloužily jako základna. Ještě jsem se díval na podvody s DPH u lehkých topných olejů. Na tom vydělávaly hlavně české a slovenské skupiny.

Co čeští milionáři a miliardáři, kteří získali peníze v 90. letech za pochybných okolností?

Bylo to jako všude jinde během transformace. Viděli jste přesun jmění od státu k oligarchům, kteří tehdy vznikali jako nová třída. V jednotlivých státech ale byly rozdíly. Rusko je extrémní případ. V Polsku bylo hodně „rudých ředitelů“, lidí, kteří byli řediteli státních firem a pak nad nimi převzali kontrolu. To se stalo trochu i v Česku. Domnívám se, že to bylo špatné strategické rozhodnutí Západu, nepomoci těmto zemím s vytvořením infrastruktury na přechod k tržním mechanismům. Samotná rychlost, s jakou se to stalo, vedla k vytvoření velmi nerovných společností, kde máte malou třídu superbohatých a pak malou střední třídu. V Česku je ale střední třída proporčně větší než kdekoli jinde ve východní Evropě, to slouží jako důležitá pojistka proti korupci a zločinu.

V knize zpovídáte spoustu nebezpečných lidí. Jak se vede rozhovor s nájemným vrahem?

Začínal jsem v bývalé Jugoslávii a tam to bylo jednoduché. Byl jsem tam menší celebritou díky svému reportování z válek. Už během války jsem mluvil z gangstery, takže přes své kontakty jsem jim vysvětlil, o co mi jde, a bylo to bez problémů. Poté jsem měl nějaké problémy s Bulhary, ale nebylo to fatální. Srbové mají velkou síť po celém světě, a když jsem byl v úzkých, pomohli mi. Třeba v Dubaji, kam jsem jel po Balkánu, se mnou nikdo nechtěl mluvit. Ale znal jsem Srba, který pracoval v Dubaji, pral tam špinavé peníze. Tak jsem mu zavolal a on mě zkontaktoval s nějakými lidmi. Po dvou dnech jsem měl všechna svá interview. Je to jedna z nejkomunikativnějších společností, na jakou jsem narazil. Policisté, gangsteři, drogoví dealeři, všichni vám chtějí říct svůj příběh. PCC (Primero Comando da Capital, První velitelství hlavního města – pozn. red.), což je jedna z největších kriminálních organizací na světě se sídlem v Sao Paulu, ale operující po celé Brazílii, vydává komuniké, posílá zprávy, má právníky, je v interakci s médii. Je to neuvěřitelné. Podobné je to s jakuzou v Japonsku. Jakuza tvrdí, že jsou součástí společnosti, že nejsou nezákonní. Pravda je, že jsou nezákonní jen napůl. Někteří s vámi chtějí aktivně mluvit. Strávil jsem den s nájemným vrahem v Bombaji, to zařídil velmi dobrý indický novinář, který napsal knihu o indickém organizovaném zločinu. Díky němu jsem mohl vyzpovídat nejen nájemného vraha, ale i policistu, který zabil víc gangsterů než kdokoli jiný. Párkrát jsem riskoval, třeba když jsem dělal interview s FARC v Kolumbii. Ti jsou známí únosy novinářů. Špatné to bylo v Oděse, párkrát dost napjaté v Jižní Africe.

Podle vaší knihy se zdá, že vládní politika proti organizovanému zločinu často věci jen zhorší. Máte nějaké řešení?

Na jednu věc mám silný názor, a to je reforma zákonů o drogách. Obchod se zakázanými narkotiky často slouží jako vstupní brána do organizovaného zločinu po celém světě. Drogová válka, jak ji formuloval a vede především Washington… (hluboký povzdech). Co mohu říct? V roce 2017 bylo zavražděno 65 tisíc Brazilců, polovina jako přímý důsledek drogové války. To je dost děsivé. Za jiných okolností by to bylo považováno za občanskou válku, ale protože je to vedeno v rámci perzekuce drogového zásobování, není to za ni považováno. V Mexiku zemřely stovky tisíc lidí za posledních deset dvanáct let. Podobné je to v Brazílii, Hondurasu, Afghánistánu. Je to opravdu velmi špatná politika. Naštěstí se to rychle mění. Například v Kanadě můžeme poděkovat Justinu Trudeauovi, nehledě na jeho momentální problémy, za to, že zlegalizoval rekreační využití marihuany. To vyjme z ekonomiky 11 miliard nelegálních dolarů. USA stát po státu legalizují rekreační využíti marihuany. Některé státy v Evropě, včetně České republiky, mají rozumný liberální postoj k marihuaně. Vyjměte marihuanu z nelegálního obchodu a najednou se musíte zabývat mnohem menší skupinou lidí, kteří porušují drogové zákony. Začněme tam a počkejme, jestli to povede ke konci západní civilizace. Pokud ne, pojďme se podívat i na ostatní drogy a můžeme minimalizovat kriminalitu spojenou s drogami a můžeme maximalizovat zlepšení veřejného zdraví, které by to nepochybně přineslo.