Vlci se šíří všude v Evropě. Ukazují na ještě závažnější fenomén, kterým je vylidňování evropského venkova. Italští ochranáři vyrážejí do Apenin, vyjí a pak poslouchají, kolik vlků jim odpoví. Je jich stále víc, protože v horách téměř přestaly existovat lesní samoty a zanikají desítky vesnic. V Srbsku či Makedonii dnes naleznete podhorské oblasti, kde jsou zbývající vesnice od sebe vzdáleny desítky kilometrů. Bývalí vesničané pak bydlí na sídlišti přerostlého města, které se potýká s nedostatkem vody a práce. Vlci mají rádi mozaiku lesů a zarůstajících polí. V německé Lužici se dokonce usadili v opuštěných jámách uhelných velkodolů. Italští a balkánští vlci se vydávají přes Alpy či Karpaty a nalézají nový domov třeba v Bavorsku. Ale vlk byl také spatřen jen 50 km na sever od Říma.

Druhým velkým ohniskem jsou vlci z nížinných lesů východního Polska, Ukrajiny a Ruska. Ti zase putují na západ a zejména se jim líbí ve vylidněných částech bývalé NDR. Mísí se s horskými vlky, jaké můžeme potkat třeba v Beskydech. Populace vlků roste u všech našich sousedů, a protože vlk za noc urazí desítky kilometrů, tak jeho návrat je podle všeho trvalý. Vlci žijí hlavně v rodinných smečkách o několika kusech. V Německu jich je známo kolem 60, ale například v Polsku již musíme počítat asi s 1400 vlky a na Slovensku nejméně s 500 vlky. U nás se dá očekávat populace několika desítek hodně pohyblivých kusů, které snadno překračují okolní hranice.

Nejčastěji se s nimi setkáváme v Beskydech, na Šumavě a nově kolem Polomených hor na Dokesku. Kolem roku 1800 můžeme v Čechách odhadnout populaci několika set kusů vlků, ale podle kosterních zbytků se nezdá, že by vlci u nás bývali hojní. Vlk tady byl vždycky a do naší přírody patří. Jenže stejně představuje problém, jak pro lovce, kteří v něm vidí nekalou konkurenci, tak i pro pastevce, kteří si na jeho přítomnost teprve zvykají.

Karkulka znásilněná a sežraná

Vlk žije v rodinných smečkách s odrůstajícími mláďaty, která pak zakládají vlastní smečky. O vlcích se říká, že loví jen ty nejslabší kusy, ale praxe je jiná. Vlk loví nejsnadnější kořist. Může to být ovce či oslabený kus srnčího. Jenže vlci, hlavně dorůstající samci, mají v sobě zároveň vášeň pro lov a touhu se předvést. V běžném životě sbírají slabé kusy, ale jednou za čas se vypraví na vzrostlého, silného jelena, což pochopitelně myslivce, který si ho roky „pěstuje“ na skvělou trofej, rozzlobí. Občas slýcháme, že šelmy loví jen tolik, kolik toho spotřebují. To vůbec nemusí pravda, protože většinu šelem zabíjení baví, takže jsou schopny potrhat několik ovcí, a sežrat jenom jednu.

O vlku slýcháme jako o plaché šelmě. Většinou to je pravda. Na území Čech je historicky dokumentovaných útoků vlka na člověka skutečně pomálu a z toho nejméně polovina padá na vrub vztekliny nebo na zvíře, které bylo při lovu zahnáno do zoufalé situace. Jiná je situace ve Francii, kde jsou útoky vlka na člověka dost pečlivě dokumentovány. Od středověku do roku 1920 je z Francie většinou jmenovitě známo kolem sedmi tisíc smrtelných útoků vlka na člověka!

Nejvíc vlků bylo ve Francii po třicetileté válce a pak ještě o století později. V dobách válečných konfliktů se velké šelmy, hlavně vlci, ale někdy i medvědi, naučí žrát mrtvoly a pak začnou člověka považovat za potravu. To je jev, který od nás naštěstí neznáme. Z některých let byly ve Francii hlášeny až stovky útoků ročně s až několika desítkami obětí. Nejčastěji šlo o děti na pastvě nebo o mladé chlapce a děvčata pod deset let, sbírající jahody či houby. Jedna francouzská verze pohádky o Karkulce končí jejím znásilněním a sežráním. Lidé se vlků báli a nenáviděli je, protože často osobně znali rodinu, která ztratila dítě.

V Indii jsou útoky na děti hlášeny dodnes. Neběží tedy o nějakou legendu z doby královny Viktorie. Strategie indických vlků je odlišná. Říká se jí únos dítěte. Vlk se v noci vloudí do chýše, která má kvůli větrání otevřené dveře, a odnese nejmenší dítě. Pokud si představíte, že vám někdo zaživa sežral potomka, pochopíte staletím vypěstovanou nenávist vůči šelmám. Ve střední Evropě je jiná situace a vždy to byli psi, kteří zabili či zranili mnohonásobně víc lidí než vlci.

Vlci se vracejí na místo, kde byli v lovu úspěšní. Pokud to je salaš, je reálné, že přijdou znovu. Neexistuje žádná jednoznačná či stoprocentní obrana. Základem je velký salašnický pes. U stáda nad sto kusů jsou mnohem výkonnější dva psi. Ty je třeba kombinovat s elektrickými ohradníky a lanky s kusy látky. Vlk se nesmí střílet, ale k zastrašení pomáhá brokovnice. Záleží však na výkladu zákona, zda je tato sebeobrana legální.

Na Slovensku je ročně legálně i nelegálně zastřeno několik desítek kusů vlků. Má to jeden velký problém. Pokud zastřelíte některého z rodičů, tak mladší nezkušení vlci budou hledat jednodušší kořist, kterou bývají ovce, a toto chování se pak přenese i do dalších generací šelem.

Hodina mezi vlkem a psem

Nedaleko Dubé v Máchově kraji máme chalupu. Před několika dny náš soused vyprávěl, jak jel ráno do práce a u silnice uviděl vlka. Vyfotografoval si ho. Tohle s plachostí nemá mnoho společného. Jiná fotografie pochází z Břehyně, kde přírodovědec ráno vylezl ze stanu a před ním seděl vlk. Tak se vrátil pro fotoaparát a pořídil snímky. Na jiném místě se vlci několik hodin zdržovali poměrně blízko pracujících lesníků.

Analýzy DNA ukazují, že u nás prakticky neexistují míšenci mezi psy a vlky. To je ta nejlepší zpráva, protože kříženci mají sílu vlka a nebojácnost psa. Jenže neobvyklé chování vlků z Máchova kraje může ukazovat, že jde o vlky vypuštěné z nějakého ilegálního chovu. Místní vlci mají podle genetické analýzy polské či ruské předky, ale pochopitelně se nedá dokázat, zda nějakou dobu nevyrůstali v zajetí. Podezřelé je rovněž, proč cestou ze saského vlčího ohniska nezůstali v opuštěných Lužických horách.

Jedny z nejstarších nálezů psa mohou pocházet z mladého paleolitu Dolních Věstonic a z Belgie. Jejich stáří je kolem 30 tisíc let. Není však úplně jasné, zda tu nemáme co do činění s malým či ochočeným vlkem. K domestikaci psa podle DNA analýz prokazatelně došlo na Blízkém východě před nejméně 12 tisíci let. Mnoho domácích psů dodnes má blízkovýchodní geny. Předpokládá se, že vlci nejprve doprovázeli lovce a živili zbytky, které po nich zůstaly. Domestikace je obvykle oboustranný proces. Ti vlci, kterým se život u lidí líbil, ztráceli část agresivity, měnili barvu a ocas se jim otáčel nahoru. Lidé naopak vždy měli rádi domácí mazlíčky a navíc jim psi v dobách bez elektrických ohradníků pomáhali právě s ochranou stád. Cestou vlka k člověku a člověka k vlku vznikala dnešní plemena. Je to dlouhodobý proces, a proto se žádný rozumný chovatel nesnaží ochočit si šelmu.

Agresivní jako sika?

Nový problém však v našich lesích představují nejen vlci, ale i jeleni sika a také bobři. Jelen sika je malý, tmavší japonský nebo mandžuský jelínek, který je velmi pohyblivý a agresivní. Rád a úspěšně se páří s laněmi evropského jelena, zatímco mnohem větší domácí jelen není schopen se pářit s laněmi jelena siky. Sika i daněk mají jednu výhodu, a tou je chutné maso, takže je myslivci většinou tolerují. Výsledek však je, že sika obsadil západní polovinu Čech a jediné chráněné populace evropského jelena dnes nalezneme v oborách, které začínají fungovat jako určitý druh zoologické zahrady. O druhy přicházíme nejenom tím, že vymřou, ale také tím, že se z nich stanou kříženci.

Ti myslivci, kteří mají rádi maso a nesbírají trofeje, často vnímají celý proces jako záměnu jednoho druhu jelena za trochu jiný druh jelena. Jenže přicházíme a jednou možná úplně přijdeme o nádherný živočišný druh, který s námi žije celá tisíciletí. Na druhou stranu se nám vrátil bobr. Bobr je další krásné zvíře, dokud nezačne kácet jabloně ve vaší zahradě u řeky, nerozvrátí příměstský park, či dokonce neprohrabe protipovodňové hráze. Snad lze očekávat, že vývoj u vlka půjde podobným úředním způsobem jako u bobra: v některých regionech bude šelmám ponechána volná ruka, v jiných budou stříleny. U rychlonohých vlků to však bude na rozdíl od úzce teritoriálních bobrů velký problém.

Diskuse kolem vlka je dráždivá, ale neměla by zastřít ten vůbec největší současný problém, který souvisí se zvěří. Je jím obnova lesa. Když projdete úživný a poměrně vlhký lužní les na Úporu u Mělníka, prakticky nenajdete mladé stromky. Něco zadusily stále vyšší kopřivy (až 260 cm), ale zbytek vykousalo přemnožené srnčí a vyryla prasata. Nejenom že obnova se zde skoro zastavila, ale naše lesy postihla kalamita dřevokazných hub, která je srovnatelná s kůrovcem. Stromy se hůř hojí a snadněji podléhají škůdcům. Les přežije všechno, ale bude to v dobrém i špatném trochu jiný les s jinými zvířaty, než jaký jsme znávali.