Angela Merkelová měla minulý týden projev, ze kterého, jak to tak bývá, byla vytržena půlvěta. Následovala poté, co vypočítala, jakých zločinů se německý nacistický režim dopustil, což však podle ní „nic nemění na tom, že poválečné vyhnání nemělo morální a ani politické ospravedlnění“: „Doch das ändert nichts daran, dass es für Vertreibung weder eine moralische noch eine politische Rechtfertigung gab.“ 

Na české straně to vzbudilo, jak šlo předpokládat, značnou nevoli, u někoho i hrubost. Svým způsobem se nelze divit: vyhnání, tedy odsun našich Němců, dokonce ani ti, kteří ho kritizují, nepovažují za děj, který by neměl jisté „oprávnění“. Spor je o to, jaké. Schvalovači odsunu, a nyní jsme opět ve fázi, kdy oni mají navrch, jej považují za oprávněný morálně i politicky. Kritici naopak za morálně pochybný a vadný, především z důvodů kolektivní viny a nutné nespravedlnosti, která se zcela jistě napáchala na nevinných, dětech, ženách, starých lidech. Politické ospravedlnění je však něco jiného než morální. A je asi příznačné, že to právě Angela Merkelová, u níž došlo před třemi lety ke ztotožnění, a tedy zmatení mezi morálním a politickým, spojuje a vyslovuje jedním dechem.

Politický čin může být morální, ale může být i nemorální, a často i bývá, a přitom má politické ospravedlnění. Například postup Klementa Gottwalda v únoru 1948 měl zcela jasné politické oprávnění: chtěl moc. Okupace v srpnu 1968 měla pro Brežněva jasné politické ospravedlnění: nechtěl, aby mu vyklouzl povolný satelit. Přísná migrační politika by možná byla kritizována moralisty, ale měla by politické ospravedlnění v tom, že by byly jistě stabilnější poměry v zemích, kterých se to týká. Třeba by nyní pozice Angely Merkelové byla silnější, než je nyní, kdyby ty dva pojmy nezaměňovala.   

Vyhnání Němců ze Sudet je zcela jasně ten případ, kdy existovalo politické ospravedlnění. Češi byli rozhodnuti, že se Němců jednou provždy zbaví a území, které historicky skutečně bylo tisíc let součástí českého státu, jednou provždy počeští, nebo aspoň poslovanští, nakonec díry aspoň zaplní kdekým a kdečím, ano, třeba Romy. Není pravda, že tato touha po zbavení se „zemských hostů“ vznikla až po válečných zkušenostech, až po Mnichovu a po okupaci. Ta zde byla od 19. století a přítomnost Němců na rozsáhlých územích českého státu byla českými nacionalisty považována za bolestnou a zarmucující, jen s ní nebylo možné nic provést.

To se změnilo během války a po válce a Češi se této příležitosti velmi iniciativně se vší parádou, tedy brutalitou, chopili. Mělo to úplně jasné, srozumitelné a zřetelné politické oprávnění. Němců jsme se zbavili, pohraničí nám padlo do klína a bylo jen naše – a doposud nevíme, co si s tím proboha počít. Jak by to bylo s Němci, kdyby tam zůstali, můžeme už jen fantazírovat. 

Vyhnání bylo nemorální, ale bylo zcela politické: Machiavelli by tehdy neradil asi nic jiného: vyhnat je všechny, dokud to jde. Jenže Machiavelli nepočítal s tím, že nové obyvatelstvo si jaksi nebude vědět s mnohým, co tam najde, rady. Možná by doporučil nějaké ty oprávněně vyhnané přivést zpět. Kdyby tak chtěli. Z machiavellistických, tedy politických důvodů.