Někdy se ve své složitosti už pomalu nepřehledné politické děje jakoby samy převedou na příběh, který celou situaci nasvítí tak, že je pochopitelná i laikovi. Německem poslední týdny hýbal prudký střet uvnitř vládní koalice o to, zda azylovou politiku v různých ohledech přitvrdit tak, aby se dalo mluvit o azylovém obratu.

Konec této velké bitvy ještě nebyl dopsán, ministr vnitra Horst Seehofer neuspěl proti kancléřce Angele Merkelové s požadavkem, aby se menší část žadatelů o azyl (těch, kteří už jsou registrovaní v jiné členské zemi EU) vůbec nevpouštěla do země a byla hned na hranici odmítána. Pro tuto relativně malou část běženců budou na hranicích Německa zřízena tranzitní centra, jak ale budou fungovat, jestli se z nich bude vycházet ze země, nebo dovnitř, ukáže až život. Jedná se tu maximálně o pětinu všech žadatelů, kteří přicházejí, přesto je v Německu přibouchnutí dveří na hranicích, což například adorovaná Francie praktikuje běžně, zřejmě něco psychologicky nepřekročitelného.

Do toho přichází příběh Samiho A. Dvaačtyřicetiletý občan Tuniska žije v Bochumi, rodina je na sociálních dávkách (přes 1000 eur měsíčně), Sami se realizuje jako salafistický kazatel. Německá rozvědka si o něm myslí, že zhruba rok před útokem na „dvojčata“ působil v tělesné stráži Usámy bin Ládina. Každopádně tehdy v Afghánistánu prošel bojovým kurzem. Odskočil si tam z Bochumi, kde už od roku 1997 žije.

Posledních jedenáct let se cizinecký úřad v Bochumi snaží Samiho z Německa odsunout. Soudy by s tím souhlasily, kdyby ovšem měly jistotu, že s nebezpečným islamistou v jeho rodném Tunisku nebudou zacházet „nelidsky nebo ponižujícím způsobem“, jestli ho nebudou přímo mučit. Správní soud teď požadoval závazek Tuniska v diplomatické nótě. 

V pátek ráno Samiho vyexpedovali charterovým letadlem. Soud však pár hodin předtím tento odsun zakázal. Do úřadu přitom fax od soudu přišel ve chvíli, kdy už byl Sami na palubě letadla. Takže soudci nařídili jeho okamžité vrácení do Německa.

Druhý zádrhel způsobily Němcům tuniské úřady. Nevidí důvod, proč by svého občana, proti němuž samy vedou trestní řízení, teď vydávaly do cizího státu, který se k jejich radikálům chová tak nepochopitelně v rukavičkách. V Německu mezitím zemský poslanec sociální demokracie podal na křesťansko-sociálního ministra kvůli případu trestní oznámení.

Prý to bylo laciné sbírání politických bodů i za cenu pošlapávání práva (bin Ládinova strážce). Faktem je, že případ nese znaky ignorování vůle soudu (dva dny před letem příslušný úřad slíbil, že vyčká verdiktu, jejž nevyčkal) a politického PR – v letadle se Samim cestovali i dva redaktoři bulvárního Bildu. Faktem je i to, že Seehofer se na tomto případu mírně přiživil. Příkazy k odsunům nedává Seehofer, ale zemští ministři, v tomto případě liberální demokrat ze Severního Porýní – Vestfálska. A to by měl sociální demokrat, který podává trestní oznámení na spolkového ministra, vědět.

Seehofer čelí v posledních týdnech difamační kampani. Nejprve byla jeho iniciativa ke zpřísnění azylového práva různými politiky a novináři sborově vykládána jako osobní problém předkladatele, psalo se, že chudák trpí nadbytkem testosteronu. Pak se Seehofer na tiskové konferenci pochlubil, že 4. července, v den jeho 69. narozenin, bylo do Afghánistánu odsunuto 69 odmítnutých žadatelů o azyl. Následně vyšlo najevo, že jeden z nich den po příjezdu v Kábulu spáchal sebevraždu. Ministrův bonmot se okamžitě stal terčem rozhořčení, jako kdyby se ho dopustil až po, nikoliv před touto osobní tragédií (odsunutý Afghánec byl předtím v Německu odsouzen za krádež nebo za napadení policisty). Spekuluje se o tom, kdy odstoupí nebo bude vlastní stranou odstoupen. 

Aféra s bin Ládinovým bodyguardem by ve společnostech s příčetnějšími elitami vedla ke dvěma závěrům: 

1. Tunisko, jediná země, kde je po arabském jaře lépe než před ním, jedna ze zemí, s nimiž teď Evropská unie oficiálně chce spolupracovat na zadržování migrační vlny do EU, je podle německé justice otřesný stát, do něhož by člověk nevyhnal ani psa. Co je tu špatně: názor justice, nebo politika vlády? 
2. Německo se svou tragikomickou neschopností vyhošťovat i takto neobhajitelné „azylanty“ by si asi opravdu mělo dát pozor, koho k sobě pouští. Kupodivu jako kdyby problémem nebyla tato tragikomická kolektivní neschopnost, nýbrž manýry jediného člověka, který se s tím snaží něco udělat.